Říjen 2011

Kapky deště

29. října 2011 v 21:29 | Denise Brooks |  *Téma týdne*
Zdárec lidičky! xD Mám pro Vás další povídečku - drabble. Tentokráte na téma týdne, které tady však nikde nevidím, ale přesto jsem musela napsat! xD :). Text vypadá spíše jako do básničky, ale já to chtěla prostě udělat jako drabble a né lyrickoepickou báseň xD, no chápejte xD. Patří k povídkám s tragickým koncem, takže smůla xD. Snad se bude líbit ;).

PS:Na povídečku na přání se už začínám chystat xD, zítra by mohla teoreticky být, nebo alespoň začnu. Vážně se omlouvám, ale dřív to prostě nešlo. Měla jsem toho hodně a nebyla ani nálada na dobrý konec, a se špatným nechci zase psát ;).

~¤~

Epilog

28. října 2011 v 19:58 | Denise Brooks |  "Jsi můj viteál."
~¤~

Smrtijedi seděli u dlouhého stolu jako obvykle. Dnes to ale bylo jiné. Už brzy porazí Pottera a zlo ovládne zem! Belatrix se tetelila štěstím, přestože stále skrývala nevěru svému manželovi. Těšila se na bitvu. Těšila se, až dovrší svých snů. Ačkoliv s ní Voldemort odmítal být příliš často, protože ho neustále navštěvovali Smrtijedi a zaplavovali ho pošetilými otázkami, cítila se šťastná. Po schůzce vyčkala, dokud se místnost nevylidní, a pak sama vykročila sebevědomým krokem k zadním dveřím. Pán zla nyní seděl v čele stolu a pozoroval ji. Podivil se, že se u něj nezastavila, jako to dělala vždycky, od jejich tajného milenectví. Když už brala za kliku, spěšně k ní přišel a otočil ji k sobě.
"Copak, slečna utíká?" zeptal se a v očích se mu pobaveně zablesklo.
"Slečnu Pán zla nechce, tak mu nebude zavazet," odsekla a chtěla se lehce vyprostit z jeho sevření. Uvnitř ale naštvaná nebyla vůbec. Chtěla ho jen trochu potrápit, když ji neustále odmítal vpustit do jeho komnat a zažít další společnou noc. "A zatím jsem paní," dodala provokativně.
"Opravdu si myslíš, že ji nechce?" optal se s nadzvednutým obočím a propletl si prsty s jejími.
Neodpověděla, místo toho se k němu nahnula a letmo jej políbila.
"Až ovládneme zem, budeme spolu víc, to ti slibuji," zašeptal jí do ucha a oba se spokojeně usmáli. Kolem prstu si omotal pramínek jejích kudrnatých vlasů.
"Až ovládneme zem, už tě nepustím, Tome," řekla tiše a přitiskla se k němu, při čemž se mu nepřestávala dívat do očí. "Beze mne totiž nejste celý, pane Dokonalý," řekla sebevědomě a jemu cukly koutky úst k zasmání.
"Tak už běž. Lucius už zase čenichá za dveřmi, tak ať nemám hodně práce s vymazáváním paměti," zašeptal s úsměvem.
"Večer přijdu a jen tak hned se mě nezbavíš," hlesla mu tiše do ucha, přitažlivě se usmála a zmizela zadními dveřmi.

« Předchozí | Epilog

8.kapitola - Mír a láska

27. října 2011 v 20:56 | Denise Brooks |  "Jsi můj viteál."
~¤~

Už uběhlo několik dní od doby, kdy spolu byli Bella a Voldemort sami. Viditelně se jí vyhýbal. Po každé schůzce Smrtijedů ihned zmizel ve svých komnatách a objevil se až na té další. Belatrix nepodlézala, přestože neustále dychtivě toužila po jeho přítomnosti.
Jednoho podzimního večera se Bella procházela po sídle Smrtijedů, sama. Pohádala se s Rodolfusem, neměl ji štvát! Pořád se mu na ní něco nelíbilo, tak ať si trhne.
Posadila se v chladné chodbě na parapet velkého okna a vyhlédla ven. Obloha inkoustové barvy byla poseta stovkami hvězd a nad nejbližší horou svítil srpek měsíce. Pokrčila nohy a opřela se rukama o kolena. Jen seděla a hleděla na zářivý měsíc. Po chvíli zaslechla kroky. Vylekala se, že by to snad byl její manžel. Vystřelila z parapetu a schovala se za brnění. Doufala, že ji nejde vidět. Byl to Severus Snape, rázujíc si cestu zřejmě do komnaty Pána zla. Byla hned za rohem. Když procházel, zatajila dech. Nechtěla, aby ji viděl, jak se schovává. Považovala by to za snížení její úrovně. Severus se však ani na kratičký okamžik nezastavil a za pár vteřin už byl v nedohlednu. Ulevilo se jí a posadila se zpátky na parapet, načež nechala volný průběh myšlenkám. Kolikrát chtěla myslet úplně na něco jiného, ale teď byla opět tam, kde už byla. U svého Pána a oné noci s ním.
V pozdních hodinách, kdy se neochotně vracela do své ložnice, potkala jeho. Kolena se jí podlomila a srdce rozbušilo. Byla naprosto vyvedená z míry. Vůbec nečekala, že by ho mohla potkat. Její krok znejistěl a nepůsobila už tak sebevědomě.
Když byli od sebe jen kousek vzdálení, zastavili se. Prostě si jen hleděli do očí. A po té věčné době jej objala kolem krku. Zdálo se, že ji na malý okamžik chytil kolem pasu.
"Prosím, jen chvíli," zašeptala a užívala si vteřiny s ním jako nikdy předtím. Po tváři jí stekla jedna velká slza a vpila se do jeho tmavého hábitu. Netušila, jak dlouho ta chvíle trvala, a ani nechtěla, aby skončila, ale musela. Vyprostila se z jemného sevření, pohlédla do jeho očí a vykročila ke svým komnatám. On ji však vzal za ruku a zavedl ke svému pokoji. Tázavě se na něj podívala, tohle rozhodně nečekala, ale on se jen pousmál a zavřel dveře, jakmile oba vklouzli dovnitř.
Zažili oba krásnou noc, přestože si Bella byla jistá, že zítra bude zase všechno jinak.
"V tom zrcadle…" začal Pán zla, při čemž si proplétal prsty s jejími, "jsem viděl tebe, Bello."
Oči se jí zalily slzami. To bylo poprvé za celý svůj život, co plakala dojetím. Nebyla s to něco říct.
"Já jsem také viděla vás, můj Pane," ozvala se.
"Říkej mi 'Tome'."
Nadzvedla hlavu a podívala se do jeho očí. Byly plné něhy a jemnosti. K tomu všemu ji obdarovával všemi těmi hezkými slovy a hladil ji po rameni. Připadala si jako v sedmém nebi.
"Neměla bys už jít za svým manželem?" optal se a v očích se mu pobaveně zablesklo.
"Ne, už nejsem jeho. Až to bude možné, rozvedu se s ním," řekla sebevědomě a opět položila hlavu na jeho hrudník.
Krátce se zasmál, ale poté ji pohladil po vlasech a pramínek kudrnatých vlasů si omotal kolem prstu.

« Předchozí | 8.kapitola | Další »

7.kapitola - Vysvětlení?

27. října 2011 v 0:37 | Denise Brooks |  "Jsi můj viteál."
~¤~

Po schůzce Smrtijedů zůstala Bella v místnosti poslední, společně s Voldemortem. Prostě se potřebovala zeptat, co se děje. Přistoupila k němu s povýšeným výrazem ve tváři a spustila. "Co to má znamenat?" zeptala se dost hlasitě a nadzvedla obočí.
Než stihla cokoliv říct, na její tvář se pálivě přilepila Voldemortova ruka. Chvíli ohromeně zírala, a pak si celou situaci znovu a znovu přehrávala. Pán zla mezitím svou ruku dal zpět k tělu a svýma rudýma očima ji propaloval pohledem. "Ještě jednou budeš o tom takhle veřejně mluvit…" syčel.
"Ale vždyť tady nikdo není!" zaprotestovala rozčíleně. Opravdu jí dal facku!
"Myslíš?" vyštěkl, přešel ke dveřím a otevřel je. Za nimi stal přikrčený Červíček, se strachem v očích. Jakmile postřehl Pána zla, začal se neovladatelně třást, a sem tam vydal nějaký přiškrcený zvuk. Snažil se utéct, ale Voldemort ho popadl za zápěstí tak silně, až mu zbělela ruka. Vtáhl ho do místnosti a vytáhl hůlku.
"N-ne, pr-rosím! M-můj P-pane!" třásl se Červíček od hlavy až k patě.
"Crucio!" vykřikla Bella dřív, než stihl cokoli Pán zla udělat. Vysloužila si tak další vražedný pohled a raději hůlku sklopila.
Voldemort na Červíčka namířil hůlku a tiše pronesl: "Zapomeň."
Provinilý schovával hlavu v dlaních, a jakmile přišel na to, že se nic nestalo, vděčně vzhlédl a ve tváři měl zmatený výraz. Do dvou vteřin byl pryč.
"Tak proč tedy?" nenechala se odbýt a zadívala se do jeho očí. Jak to, že ještě včera v nich mohla vidět něhu a možná i lásku? Ne, to určitě ne. Prostě ji využil. Stále se dívala do jeho očí, když přemýšlela, a úplně zapomněla na nitroobranu. On ale nic neřekl.
"Takže je to pravda?" zeptala se skoro jistě a postoupila k němu o pár kroků dopředu.
"Co?" zeptal se chladně.
"Neříkejte, že jste se mi nepodíval do hlavy! Jistěže ano! Vždyť se vždycky díváte. Bez toho byste byl…"
V přívalu Bellina vzteku ji drsně políbil. Kousl ji jemně do jazyku a ona laškovně zajela rukou do jeho rozkroku. Zrychleně vydechl a surově ji odstrčil.
"Proč?" zeptala se tiše a opět přistoupila k němu. Nahnula se k jeho uchu a sladce zašeptala: "Neříkejte, že nechcete."
Nechtěla si na nic hrát. Ale přeci jen ji u srdce bodlo, když šla takovou cestou. V hloubi duše chtěla, aby ji miloval a ctil. Nebo alespoň to první! Nechtěla, aby ji pouze využíval. Ale když to jinak nešlo…Chtěla ho mít pro sebe a zažít alespoň okamžik něžnosti.
"Už jsem to říkal, Bello," pronesl po chvíli ticha. "Nemůžeme."
"Ale sakra proč?"
"Odejdi," přikázal a záblesk jemnosti byl pryč.
Belatrix se však ani nehnula, právě naopak, opět k němu natahovala ruku.
"Řekl jsem, zmiz!" zasyčel a opět nabíral na naštvanosti.
Nevzdávala se. Když měla ruku skoro u jeho těla, hbitě chmatl po hůlce a polohlasně vykřikl: "Crucio!"
Okamžitě padla k zemi a začala se svíjet v záchvatech bolesti. Pár chvilek ji mučil, ale ona ze sebe nevydala ani hlásku. Nesměla před ním ztrácet hrdost! Poté někdo zaklepal a Pán zla sebou trhl, jako by byl vytržen z hlubokých myšlenek. Kletba přestala působit a na Belatrix jen sykl: "Zmiz, nebo uvidíš!"
Musela ho poslouchat, byl to přeci lord Voldemort. Namáhavě se zvedla ze země a sykla bolestí doznívající kletby. Když zavírala dveře, všimla si Severuse Snapea, jak právě vchází do místnosti. On si jí nevšiml, jelikož vycházela zadními dveřmi. Jen Pán zla po ní naposled hodil vražedný pohled a jemu to opětovala tím svým, pohrdavým.

« Předchozí | 7.kapitola | Další »


6.kapitola - Touha a vášeň

24. října 2011 v 17:21 | Denise Brooks |  "Jsi můj viteál."
~¤~

Pán zla k ní sklonil hlavu, odhrnul pár kudrnatých pramínků jejích vlasů a políbil ji. Něžně a dlouze. Překvapená celou situací zavřela oči a potěšeně se do polibku zapojila. Tolikrát si přála, aby tahle chvíle nastala! Po pár vteřinách se od ní odtrhl a odešel. Nevěnoval jí sebemenší pohled, jen ji tam nechal sedět. Otevřela oči a neustále si přemítala jejich polibek. Znovu a znovu cítila jeho chladné rty, jeho dech…
Zvedla se a odkráčela do pokoje, teď zapomněla na svou přehnanou pyšnost. S pohledem upřeným do země vystoupala s úsměvem na rtech do svého pokoje.

Už spala, když dveře ložnice zavrzaly a dovnitř vstoupil on. Ona se však neprobudila. Obočí měla svraštěné a ústa mírně otevřená, při čemž sebou lehce házela do všech stran postele. Za svitu dohořívající svíce se posadil na okraj lůžka a pohladil ji po pravé ruce. Přestala sebou házet, a jakmile pohladil i její líce, otevřela oči. Stále zrychleně dýchala, ale byla vděčná, že je opět v realitě. Její sen opět představoval vzpomínku na myšlenku z myslánky.
"Je ti dobře, Bello?" zeptal se a ruku položil na svůj klín.
Chvíli si prohlížela jeho výraz, který působil starostlivě.
"Už ano," zašeptala a také se posadila, pohled neustále upírala na něj. Několik dlouhých chvil se na sebe pouze dívali a pak…se k ní opět naklonil. To už i ona se k němu přitiskla a on ji lehce hladil po zádech a levou rukou sjížděl ke stehnům.
"Bello," šeptl jí do ucha.
"Můj pane?" opětovala a lehala si na postel.
"Neměli bychom."
"Já vím," dodala tiše, ale ani jeden nepřestával.

Lehká černá košilka padla na zem a svíce uhasla.
O pár vteřin později se celým domem rozléhaly slastné vzdechy a pak všechno utichlo. Jen dešťové kapky silně narážely do okenních tabulek.
Spokojeně ležela v jeho náručí, dnes se jí splnil její největší sen. Mistr opět rozsvítil pár svící v jejím pokoji, takže nebyla úplná tma. Dlouhou dobu nikdo nic neříkal, až potom se ozval on. Jeho hlas nebyl zdaleka tak chladný.
"Tvůj manžel si mě asi podá, co?" zeptal se pobaveně a ona se pohrdavě zasmála. Na svého manžela vůbec nepomyslela. "Asi jsme to neměl dělat…"
"Vy můžete všechno, můj Pane," připomněla mu Bella a pousmála se.
"Zítra pojedeme zpátky do sídla," oznámil po chvíli.
Žaludek se jí nepatrně zhoupl. Ne strachem, že by jí něco její manžel za její nevěru udělal, kdyby to zjistil, ale strachem, že všechno tím skončí.
"Chtěla bych zůstat tady," ozvala se.
"To nejde, ti pitomci by zase něco pokazili."

Ráno se probudila ve své posteli sama a na chvíli zaváhala, zda dnešní noc nebyl její další sen. Její nahé tělo však přispělo k důkazu, že to, co se stalo, byla realita. Vstala a nasoukala se do svých každodenních šatů, načež sešla po dřevěném schodišti dolů, do kuchyně. Pán zla už tam na ni čekal s připravenou snídaní.
"Dobré ráno," pozdravila s mírným úsměvem, který ji zmrzl na rtech v okamžiku, kdy jen kývnul hlavou.
Co to sakra znamená? Divila se v duchu a promnula si spánky. Hlava už jí nebolela, však zkoušela přemýšlet o jeho chování.
Po mlčky dojedené snídani jí stroze oznámil, ať si sbalí kufr. Jak přikázal, ona udělala a za hodinu už stála před domovními dveřmi.
***
"Jdeme?" zeptal se a jeho hlas se zdaleka nepodobal tomu včerejšímu, něžnému. Naopak zněl chladně jako vždy.
Přikývla, naposled se podívala na dům a přemístila se těsně za ním.

Objevili se opět na starém místě sídla Smrtijedů. I panství již působilo prázdněji a i tady už byly stromy skoro holé. Na obloze se opět prohánělo několik černých mračen a vítr nepříjemně svištěl. Začalo kropit, proto Pán zla v patách Belatrix rychle zamířil ke vstupním dveřím. Jedno křídlo dveří pro ni nechal otevřené, ale jejímu pohledu se viditelně vyhýbal. Poté spěšně vrazil do dveří sálu. U podlouhlého stolu sedělo několik Smrtijedů a jen místo Belatrix a samotného Voldemorta zůstalo prázdné. Všeobecné mumlání utichlo při jejich příchodu, Bella nezapomněla nasadit opět povýšený pohled.
"Vítám vás, přátelé," začal úvodně Voldemort a posadil se do čela stolu. "Vidím, že jsme tady všichni…"
Belatrix, s tentokráte předstíraným samolibým úšklebkem, se posadila po pravici Pána zla. Na něj se ani nepodívala, ale po ostatních vrhla povýšenecký pohled, který přetékal pyšností. Pohledem se zastavila u svého manžela, který na ni dychtivě zíral, a jakmile zaznamenal její pohled, rádo by přitažlivě se usmál. Nad jeho počínáním se musela ušklíbnout a nadzvednout obočí, jako by chtěla říct:"To si děláš srandu?". V hloubi duše nepřestávala myslet na včerejší noc, ale ať se na Mistra dívala sebevíc, jejímu pohledu se dokonale vyhýbal.

« Předchozí | 6.kapitola | Další »

Aneb náš vlastní svět(Téma týdne)

23. října 2011 v 15:58 | Denise Brooks |  Mé názory, myšlenky,...
Tohle téma se mi zalíbilo hned napoprvé, ale neměla jsem příležitost se k tomu více dostat a vlastně se mi ani nechtělo xD. Teď ale pro vás mám pár řádek psaných z mé vlastní mysli, vyjádření mého názoru...

~¤~

5.kapitola - Den poté

22. října 2011 v 19:59 | Denise Brooks |  "Jsi můj viteál."
~¤~

Ráno, kdy do její ložnice pronikaly sluneční paprsky, a obloha byla bezmračná, se Bella cítila dobře. Za její oslabenost nejspíše mohlo hladové kručení žaludku. Ale podle vůně slaniny, nesoucí se z kuchyně, uznala, že její Místr se o ni pravděpodobně postará. V hlavě měla čisto a zdálo se, že žádná myšlenka ji nedokáže vyvést z míry. Jen vzpomínka na pád lorda Voldemorta ji nemilosrdně píchla u srdce. Posadila se a pravou rukou si prohrábla mírně rozčepýřené vlasy. Po pár minutkách vešel do pokoje samotný Pán zla a kousek za ním se vznášel tác s talířem a hrníčkem, z něhož stoupala pára.
"Dobré ráno, Belatrix," pozdravil spokojeně ženu v posteli a elegantně nechal tác položit na její klín.
"Dobrý den, můj Pane," odpověděla a hladově se na jídlo podívala. Pokývala hlavou na znamení vděku a pustila se do hodování.
Zatímco jedla, Mistr zmizel za dveřmi na balkóně. Po snídani nechala tác zmizet a rozhodla se podívat do koupelny, přesněji do zrcadla. Bála se, že by se mohla nějak změnit díky včerejším událostem. Nic se však nestalo a v odrazu se na ni dívala žena s kudrnatými vlasy a ostrými rysy v obličeji. Její hlavou opět proběhla palčivá bolest, téměř stejná jako včera. Zavřela dveře koupelny a nechala si napustit vanu. Poté odhodila šaty a vklouzla do horké koupele. Ano, cítila se teď mnohem lépe, když svou hlavu položila na okraj vany a blaženě nechala své tělo povalovat ve vodě s bublinkovou pěnou.
"Bello?" ozval se tlumený hlas za dveřmi.
"Ano?" optala se otráveně a otevřela dosud zavřené oči. Další odpovědi se však už nedočkala, za dveřmi slyšela jen jakési zabrblání a následně hlas utichl.
Ještě pár minut se spokojeně válela v horké vodě, kterou si kouzly neustále zteplovala, a poté se osušila a nasoukala se do čistých šatů.

Palčivá bolest jen na chvíli ustala, ale teď si Bella zase mnula spánky a mračila se. Po chvilce rozmýšlení už stála na balkóně, a doufala, že přísun čerstvého vzduchu jí pomůže. A jistěže pomohl. Dívala se nyní na krajinu, která teď vypadala mnohem lépe než kdykoliv jindy. Pohled jí ukotvil na skále, kde včera uschovali viteál. Přestože to měla být ta nejlepší událost v jejím životě, už nikdy se tam nechtěla vrátit. Odvrátila zrak a podívala se na malou dřevěnou lavičku, když v tom za sebou ucítila přítomnost svého Pána. Otočila se. Opravdu tam stál a ve tváři měl neproniknutelný výraz.
"Jak ti je, Bello?" zeptal se tiše a prohlížel si její obličej.
"Bolí mě hlava," přiznala a promnula si pravý spánek. Mírně se zamračil, ale poté lehce přikývl.
"Máš nějaké vzpomínky, či střípky myšlenek ze včerejška, z myslánky?"
Belatrix si okamžitě vzpomněla na pád Pána zla. Jistě má každý člověk jiné představy, které v něm probudí strach. Nechtěla mu to říct.
"Ano, můj Pane," řekla rychle. Když zjistila, že se jí upřeně dívá do očí, uzavřela svou mysl a podívala se jinam.
Mistr ji ale dál netrápil svými dotazy a mlčky se vytratil.

Když se na obědě znovu setkali, podstrčil jí malou lahvičku tyrkysového lektvaru a poručil jí, ať to vypije.
"Fuj," vyštěkla a zatvářila se znechuceně, však poslušně tekutinu spolkla a s chutí se pustila do jídla.

Odpoledne si šla lehnout, byla unavená a navíc bolest hlavy jí ještě úplně nedala pokoj. Probudila se, až když byl večer. Obloha byla posetá hvězdami a vystoupal na ni i kulatý měsíc. Hodiny byly pouze v kuchyni, takže netušila, kolik je hodin. Spát se jí však vůbec nechtělo a bolest ve spáncích už citelně polevila. Když procházela kolem pokoje Pána zla, vycházelo z něj světlo, ale nahlédnout do něj se neodvážila. Sešla tedy tiše do kuchyně a pohlédla na hodiny, ukazovaly něco po jedenácté. Do číše si přičarovala víno a přisunula ji k ústům, on ji však zastavil.
"Bello! Na ten lektvar nesmíš pít alkohol!" řekl a pohoršeně se na ni podíval.
"A co tedy můžu?" vyjela na něj a vztekle položila číši na stůl. On se na ni jen překvapeně podíval.
"Je ti dobře, Belatrix?"
"Jistěže je!" prohlásila. Vůbec si neuvědomovala, že Voldemorta neoslovuje "můj Pane". Hlavou se jí živě vybavil sen, který se jí před probuzením zdál. Byla v něm ona, jak brečí nad mrtvým tělem Pána zla a později i ona upadla do říše mrtvých.
Hlavou jí prolétlo opět několik myšlenek z včerejška a ona se bezmocně sesunula na židli a zatvářila se ještě bezmocněji. Po tváři jí stekly dvě slzy a ona je jen poraženecky setřela rukávem svých šatů.
A pak se stalo něco zcela nečekaného.

« Předchozí | 5.kapitola | Další »

4.kapitola - Viteál

19. října 2011 v 16:09 | Denise Brooks |  "Jsi můj viteál."
~¤~

V jeho očích se objevila známka dokonalého zmatení a rozpaků, alespoň na chvíli. Čekala, že jí vlepí facku, ale místo toho ji jen hrubě odstrčil, až se zapotácela, a rychle odešel. Zůstala sama, jen s odrazem jejího snu. Po chvílích ticha, kdy slyšela jen svůj vlastní dech, se odebrala zpátky do svého pokoje. Co vlastně viděl v zrcadle on?

Večer usnula poněkud rychle, vzhledem k jistým událostem. Ráno se bála vejít do kuchyně. Že by se mu zase podívala do očí a způsobila mu rozpačitost či zmatení? Po vkročení do jídelny se však nedočkala ani vyčítavých pohledů ani seřvání. Nikdo v místnosti nebyl a ona začala propadat v panice. Vždyť dnes měli jít uschovat viteál! A co když šel sám? Vždyť to měla být ta nejlepší událost v jejím životě a včera vůbec nepomyslela na následky! S obtížemi do sebe naházela jednoduchou snídani, v podobě ovoce, a vyšla ven. Oblohou se prohánělo několik černých mračen a vítr nepříjemně svištěl. Po Pánovi zla nebylo žádné stopy a ona se zadívala na depresivně holou krajinu. Přestože od jejich přemístění uběhly jen dva dny, stromy byly již skoro bez listů. Chvíli jen stála, a pak zahlédla zcela neznatelnou dřevěnou lavičku pod lípou. Posadila se tak, že byla zády k domu a podívala se na mírně vzdálenou skálu. Ano, byla to ona skála, kde dnes měli uložit společně viteál. V duchu se proklínala, ale její výraz neubíral na pýše a povýšenosti. Z lípy se jí do klína snesl nevinný suchý lístek. Nemilosrdně jej rozdrtila v dlani a pohodila na zem, jako by za její viny mohl on. Vítr jí čechral její tmavé vlasy a pár kudrlinek jí spadlo do tváře. Zaslechla zašustění pláště, ani se nestihla ohlédnout a vedle ní se objevil lord Voldemort. Skousla si dolní ret a zachvěla se. Nevěděla, co má říct, zda se omluvit nebo…No tak to asi těžko…i když přeci je to Pán zla.
"Belatrix, včerejšek zapomeneme, dobře?" ozval se.
"Jistě, můj Pane," řekla pohotově, a jako by jí ze srdce spadl tíživý kámen, avšak jako by zanechal pár drobných kamínků.
"A dnešek? Platí?" optala se váhavě a zahleděla se opět do jeho očí.
"Ano, odpoledne vyrazíme kolem čtyř hodin."
Krátce přikývla a podívala se na skálu. Cítila na sobě jeho pohled. Věděla, že si ji prohlíží. Ale proč?
Do pár minut už byl zase pryč a nechal Bellu sedět na staré lavičce. Cítila se opět osamělá. V mysli pátrala po věcech, na které by mohla myslet, ale narazila pouze na svého "drahého" manžela. Při pomyšlení na něj se neubránila znechucenému úšklebku. A že na něj za celé dva dny nepomyslela? Tak to byla jistá samozřejmost.
Skoro celý den, až do čtyř hodin, strávila poflakováním a nic neděláním. Pána zla moc neviděla. Jen na obědě a také někdy kolem tří hodin, jak si chystá určité předměty na jejich dnešní "akci".

Bella se ještě před událostí šla osprchovat, a poté běhala po celé ložnici pouze ve spodním prádle. Právě v tu chvíli, kdy se soukala do svého každodenního hábitu, vtrhl do pokoje Mistr.
"Tak tedy j…" zarazil se v půli věty a letmo si prohlédl Bellino tělo.
Ostatně ona se neměla za co se stydět. Měla černou krajkovou podprsenku a taktéž i kalhotky. Nejraději by se začala smát, ale sama byla v jistých rozpacích. Ještě nikdy ji tak neviděl!
Okamžitě vyšel na chodbu a zabouchl dveře, nezapomněl se na ni podívat. Bella si s pobaveným úšklebkem navlékla své šaty, upravila vlasy a přehodila přes sebe plášť, přeci, jen bylo chladno. Poté vykročila z pokoje a se svým Pánem se opět setkala u vchodových dveří. Nepatrně se usmála a vyšla ven se samolibým výrazem ve tváři. Cestou ke skále ještě pár minut nepromluvili, ale poté navázali řeč na viteál a vše kolem toho.
"Hůlku, Bello," poručil před vchodem do jeskyně a vydali se dovnitř. Belatrix šla s mírnou opatrností a neustále se rozhlížela kolem sebe. Když byli uprostřed cesty, v jedné uzoučké chodbičce, ozvaly se před nimi hlasité zvuky. Mistr se zastavil a tiše naslouchal, společně s Bellou. Zvuky byly čím dál tlumenější, až nakonec ustaly úplně. Oba stáli s napřáhnutou hůlkou a čekali, co se bude dít dál.
"Pojď," řekl a šli dál.
Jakmile se ocitli v kruhovité místnosti a lord Voldemort pohlédl do zářivé myslánky, zalovil v kapse svého pláště a vytáhl dřevěnou krabičku. Belatrix vše dychtivě pozorovala.
"Přistup ke mně."
Poslušně k němu přistoupila a oči měla jen pro krabičku a viteál v ní.
"Viteál nesmí obnovit jeho majitel, proto to uděláš ty."
Belatrix už natahovala ruku, ale zarazil ji.
"Vybaví se ti nesčetně mnoho hrůzostrašných představ ve zrychleném ději, musíš vydržet a podržet ten prsten pod vodou. Nesmíš jej pustit, je ti to jasné?"
Bella přikývla, ale v očích se jí teď zračil mírný strach. Lord Voldemort si toho očividně všiml a povzbudivě se na ni podíval.
"Za malou chvíli to budeš mít za sebou."
Odhodlaně sevřela prsten v pravé dlani a ponořila jej do myslánky. Hlavou se jí rozlétla palčivá bolest a vzpomínky jí létaly před očima jako ve zrychleném filmu. Zkoušela své oči zavřít, ale nic nepomáhalo.
Porážka Pána zla, mučení, spiknutí proti ní, její vlastní smrt,…
Těch myšlenek bylo opravdu bezpočet a jí se do hrdla dral křik, nepřestávala však prsten svírat v dlani. Po tom utrpení, které jako by trvalo celou věčnost, se opět probudila k reálnému životu a otevřela oči. Seděla na zemi, za rameno, ji jemně držel Mistr. Je možné, že v jeho očích zahlédla starostlivost? Nechtěla už uvažovat vůbec nad ničím, hlava jí stále silně třeštila a některé myšlenky z myslánky ji neustále vířily v hlavě. Po chvilce těžkého oddechování ji postavil na nohy, podepřel ji, a vyrazili zpátky do domu. Cesta jí dělala opravdu velké potíže a nemohla se dočkat měkké postele ve své ložnici.

Opět otevřela oči a nevzpomínala si snad vůbec na nic. Měla jen matné střípky poslední chvilky, kdy ji vedl k domu a pak…To už nevěděla, co se stalo. Rozhlédla se kolem a zjistila, že leží ve své posteli. Jedno křídlo dveří bylo pootevřené a z dolní části domu se ozývaly jakési zvuky. Vyčerpaně položila hlavu na polštář a zavřela víčka.

« Předchozí | 4.kapitola | Další »


3.kapitola - Zrcadlo

16. října 2011 v 16:42 | Denise Brooks |  "Jsi můj viteál."
~¤~

Byl už pozdní večer a ona byla unavená z dnešní zdlouhavé cesty. Nohy skoro necítila, zato v ústech měla úplné sucho. Sešla tedy tiše, s rozsvícenou hůlkou v ruce, do kuchyně a vytáhla ze skříňky sklenici. Během toho, co kouzlila do sklenice vodu, pohlédla na staré hodiny. Právě ukazovaly půlhodinu před půlnocí. Žíznivě se napila a chystala se jít zpátky do svého pokoje. Právě v tu chvíli, kdy vystoupila na první schod, její pohled ukotvil na malých dveřích v tmavém rohu pod dřevěným schodištěm. Na malý okamžik si pomyslela, že to bude jen nějaká spíž, ale něco ji zvědavě táhlo dovnitř. Položila sklenici vody na krajíček schodu a tiše se přesunula k nevýrazným dveřím. Vzala za kliku a chvíli se zdálo, že jsou zamčené. Nakonec se však s nepříjemným zavrzáním otevřely a před Bellou bylo dalších několik schodů, vedoucích nejspíše do sklepení. Belatrix si pohrdavě odfrkla, ale s hůlkou v ruce chtěla sklep lépe prozkoumat. Rozhlížela se kolem sebe, ale nic zajímavého nespatřila. Občas se úzkostlivě podívala ke dveřím. Nechtěla, aby ji tady Mistr uviděl. Když už byla přesvědčena, že tady nenajde nic jiného než hromadu starých zaprášených krámů, zahlédla ve svitu světla své hůlky přeci ještě něco. Skoro se lekla, ale byl to jen odraz jí samotné v zrcadle. Přistoupila blíž, protože sebe viděla jen málo a tak nějak jinak. Vždyť na sobě měla tmavý župan a ne své každodenní šaty! A také vlasy neměla příliš dobře upravené. Pak, až byla přímo před zrcadlem, pochopila. V odrazu uviděla také jeho, s lidskou podobou, přestože vedle ní nikdo nestál a nelíbal její rty. Bylo to zrcadlo z Erisedu! Ale kde se tady vzalo? Nechtěla uvažovat a zahleděla se do obrázku svého snu. Byli tam oni dva. Tom Raddle a ona, Belatrix Blacková! Smála se, když jí něco sladce šeptal do ucha. Ani si neuvědomila, že je nalepená na studeném zrcadle a dotýká se rukou jeho obličeje, tedy pouhého skla. Vypadalo to tak živě, že úplně zapomněla na zatuchlou místnost ve sklepení. Tolikrát si zkoušela něco takového alespoň představit a teď měla tu možnost. Měla možnost nahlédnout do svých vlastních snů. Rychle zamrkala, když jí začaly pálit oči. Odtrhla se od zrcadla, naposledy se do něj podívala a otočila se na zpátek.
Vyděšeně vyjekla, když se napřáhnutou hůlkou dotkla černého pláště. Před ní stál on a ve tváři měl výraz, který u něj snad ještě nikdy neviděla. Nebyla to zloba, či rozčílení, nýbrž pouhé překvapení.
"P-promiňte," zakoktala polekaně a hůlku od něj oddálila.
"Co jsi viděla, Bello?" zeptal se tiše, však poněkud měkce.
Teď byla v rozpacích a netušila, co má odpovědět. Určitě ne pravdu!
"Sebe šťastnou," pípla a na chvíli od něj odvrátila pohled.
"Jen?"
Neodpověděla, místo toho se mu zadívala do rudých očí. Ne, možná nebyly rudé, možná v nich zahlédla modrou barvu, nebo se jí to jen zdálo. Opět viděla sebe a jeho jako naprosto šťastný pár. Ten odraz v zrcadle ji tak trochu šokoval. Čekala, že uvidí sebe a Rodolfuse s dítětem, ale očividně šlo pouze o naivní představu "dokonalé" rodinky. Z ničeho nic ji hrubě popadl za ramena a surově ji otočil k zrcadlu.
"Tak co vidíš?" zeptal se naléhavě.
Nadechla se a on stisk jejích ramen povolil. Otočila se k němu s odhodlaným výrazem ve tváři a pohlédla do jeho očí.
"Můj pane, a co vidíte vy?"

« Předchozí | 3.kapitola | Další »


2.kapitola - Kde je to místo?

15. října 2011 v 16:40 | Denise Brooks |  "Jsi můj viteál."
~¤~

Druhý den ráno vstala Bella časně. Vybalila si poslední maličkosti, upravila se a oblékla se do šatů, načež sešla po schodech do kuchyně. Dům dal Pán zla očividně do pořádku, takže vypadal čistěji a poněkud krásněji. Když vešla do kuchyně, Pán zla seděl u stolu a momentálně přičarovával snídani v podobě míchaných vajíček a chleba. Posadila se naproti němu a pozdravila jej s mírnou úklonou.
"Už jsem tady nebyl hodně dlouho…dům jsem vytvořil na mém úplném začátku," řekl, když upíjela horký čaj. Se zájmem ho teď pozorovala.
"A kdy půjdeme schovat ten viteál?" optala se po další odmlce a tázavě nadzvedla obočí.
Vpil se jí svýma rudýma očima do jejich a pousmál se. "Dnes ještě ne, bylo by to nebezpečné…Půjdeme se nejprve podívat do oné jeskyně, kde jej chci uschovat," řekl a ještě chvíli pozoroval její dychtivý obličej, který trochu pohasl, když prodloužil čekání.
"Můj Pane, mohu vědět, co přesně ten viteál je?" zeptala se váhavě Belatrix a položila hrníček na stůl.
"Ale jistě, čekal jsem, že se zeptáš dřív. Je to prsten."
***
Asi za hodinu už byli na cestě k jedné ze skal. Ze začátku to vypadalo blízko, ale po patnáctiminutové "procházce" se Belatrix neudržela.
"Jak daleko to ještě je?"
"Ještě tak čtyřicet minut."
"A nemůžeme se prostě přemístit?"
"Ne."
Bella vydala ze sebe jakýsi nesouhlasný zvuk, v podobě nadávky, a naštvaně se zamračila.
"Au! Kruci!" zasténala, jakmile se prodírali kolem klestí. Pán zla po ní střelil tázavým pohledem, ale nad jejím chováním se jen ušklíbl.
Konečně došli k oné skále a Bella vítězoslavně vydechla.
"Vytáhni si hůlku a měj ji neustále napřáhnutou," nařídil a obešel společně s Belatrix skálu. Před nimi se objevila malá jeskyňka, akorát tak pro dva. Pomalu a tiše vešli dovnitř.
"Lumos," zašeptala Bella současně s Voldemortem.
Čím více kroků udělali, tím více se místnůstka zvětšovala a jejich cestička klesala dolů, až nakonec došli do obrovské rozlehlé místnosti s třemi různými otvory. Z jednoho vycházelo jemné světélko a Belatrix instinktivně vyrazila vpřed, ale Pán zla ji popadl za paži a přitáhl zpět. Jen zavrtěl hlavou a ona se mírně zamračila. Opět se dal do tiché chůze k poslednímu otvoru a chvíli si vchod zaujatě prohlížel. Dvakrát na jeden krapník poklepal hůlkou a ozvalo se hlasité zapraskání. Ona jen zavrtěla hlavou a ruce si založila na prsou s povýšeným výrazem ve tváři. Nechápala, proč musela být zticha, když teď stejně udělal ten zatracený krapník více rámusu než ona svým šeptem. Mistr se k ní otočil a mávnul rukou, čímž naznačil, aby šla za ním. Její otrávenost už byla opět minulostí a ona dychtivě byla svému Pánu v patách. Vešli do další chodbičky a po pár vteřinách stáli opět ve stejném bludišti jako před chvílí, ne-li ještě horším. Voldemort však kráčel dál bez ohlížení. Míjeli očividně hlubokou propast a Bella se neustále rozhlížela kolem, jako by čekala, že na ni vybafne jakási jeskynní potvora.
"Tady," vytrhl ji z přemýšlení a ona si až teprve teď všimla, že stojí v malé kruhovité místnosti. V jejím koutě stála rozzářená myslánka. Bella zamrkala.
"Svůj viteál uložíte do myslánky?" optala se s nadzvednutým obočím.
"Ano," odpověděl a ušklíbl se jejímu výrazu ve tváři. "Kdo nezná pravé řešení, není schopen viteál vytáhnout a upadne v zapomnění. Může tady i umřít, protože se utopí v hrůzostrašných vzpomínkách," samolibě se usmál a pohlédl na myslánku.
"Vy už to máte vytvořené?" zeptala se náhle.
"Už jsem tady byl…"
"Tenkrát v létě, v srpnu? Kdy jste byl dva dny pryč a řekl jste, že jedete zařídit něco, co nás nemusí zajímat?" optala se jistě Bella, ani si neuvědomila, že by se mohla takhle prozradit. Vždycky věděla, kde Mistr přebývá a jeho proslovy také znala nazpaměť, asi.
"Velmi správně, Belatrix," usmál se a teď se zase díval na ni.
Samolibě se také usmála. Tohle by určitě žadný ze Smrtijedů netušil!
"Tak pojď, jdeme."

« Předchozí | 2.kapitola | Další »


1.kapitola - Výlet začíná!

8. října 2011 v 17:15 | Denise Brooks |  "Jsi můj viteál."
~Tahle kapitola je věnována zejména Cass, která mi píše mimo úžasný komentář i opravu mých chyb, za což jsem jí neskonale vděčná a pokud bude pokračovat dál, budu jen ráda.~

~¤~

Probudila se s mírným šimráním v břiše. Byla natěšená a zároveň nervózní. Pohlédla na budík a zjistila, že za půl hodiny musí vstávat a spát už se jí stejně nechtělo, proto vstala a vydala se do koupelny. Cestou se podívala na Rodulphuse, který hlasitě zachrápal, a obličej zkřivila do znechucené grimasy. Vůbec nechápala, jak mohla někdy souhlasit se sňatkem. Odtrhla od něj oči a zmizela v koupelně, alespoň měla čas na dokonalou úpravu.

Konečně byla hotová s ranní hygienou, byla i oblečená ve svých tmavých šatech a dokonce stihla do sebe nacházet pár piškotů. Vlasy měla čerstvě umyté a nadýchané, nehty černě nalakované, rty doruda namalované a i řasy zvýraznila řasenkou. Už to bylo nějakou dobu, co utekla z Azkabanu a její krása se již naplno vrátila. Naposled se rozhlédla po místnosti, potemnělé a neuklizené. Slyšela ještě několikrát zachrápat svého manžela, který se ani neobtěžoval s ní rozloučit. Stejně mu to oplácela i ona. Nenechala jediný vzkaz, ani jej nepolíbila na tvář, když odcházela. Byl jí zkrátka ukradený, a kdyby dostala příležitost, už dávno by od něj odešla. Teď měla příležitost alespoň na chvíli nespat s ním v jedné posteli a vypadnout.

Vyšla ven a ucítila závan studeného vzduchu, šlehajíc jí do tváře. Alespoň nepršelo, ale musela uznat, že bylo zima. Rozhlédla se kolem sebe. Panství sídla bylo rozlehlé a tiché. V té chvíli, kdy se otřásla zimou, uslyšela kroky. Zprudka se otočila a zahlédla jeho.
"Dobré ráno, můj Pane," mírně se poklonila.
"Dobré, vyrazíme?" Ani nečekal na odpověď, pokýval hlavou a uletěl. Za ním ihned Belatrix neskutečnou rychlostí Smrtijedů. Nevěděla, kam přesně má Mistr namířeno, proto se mu držela v patách a po delší cestě, která však trvala jen několik minut, zamířil střemhlav k zemi. Objevili se na holém prostranství, kde silněji foukal vítr a čechral Bele její havraní vlasy. Rozhlédla se kolem sebe, ale to už si rychlým krokem Voldemort rázoval cestu k obrovité skále, která stála jen několik metrů od nich. Jinak bylo v dohledu jen pár stromů, jejichž nahnědlé listy se občas pomalu snášely na travnatou zem. Jakmile obešli skálu, naskytl se jim pohled na středně velký dům, který působil lehce strašidelně. Nebyl zase tak moc velký ani krásný, spíše působil staře a zašle. Belatrix však nedala v emocích nic znát, nedovolila si říct, že se jí tady nelíbí. Přeci je to čest, že ji vzal s sebou na důležitou cestu a splnění životního úkolu.
Mistr otevřel bránu a po hlinitém chodníčku zamířil k domu, Bela mu byla v patách. Před dveřmi se zastavili a on vytáhl z kapsy svého hábitu malý klíček, jímž dveře odemkl. Dychtivě přistoupila k němu a nahlédla mu přes rameno do předsíně. Byla to malinká holá předsíňka. Vstoupili společně dovnitř, při čemž se Voldemort rozhlížel kolem sebe a nepatrně se usmíval. Když otevřel další dveře, její pohled upoutal dřevěné schodiště, vedoucí do horní části domu a také otevřená kuchyň bez dveří. V místnosti byly asi další troje úzké dveře, Bela uznala, že nejspíše to bude toaleta nebo spíž na potraviny.
"Pojď za mnou, Belo," promluvil do hrobového ticha, přerušujíc jen svištění větru. Mlčky poslechla a následovala svého Mistra po točitém schodišti. Občas nějaký schod zavrzal a zábradlí bylo pokryto vrstvou prachu, také vzduch byl zastaralý a bylo znát, že zde dlouho nikdo nebyl.

Nahoře byla dlouhá chodba s pár křídlovými dveřmi s mosaznou klikou, stěny byly vyzdobeny železnými svícny a v rozích se sem tam objevila nějaká ta černavá pavučina. Na zem se neodvažovala podívat, určitě by zahlédla nějakou myš a ten pohled jí za to nestál. Teď tady bude bydlet! V duchu doufala, že jej pár kouzel spraví a dům bude opět vypadat dokonale nebo alespoň hezky. Náhle zaslechla jakýsi zvuk, to Pán zla otevíral jedny z dveří a rukou pokynul, ať Bela přistoupí k němu. Váhavě k němu přešla.
"Tohle bude tvůj pokoj," řekl skoro pyšně.
Nahlédla dovnitř s jakousi nejistotou a vešla. Pokoj byl středně velký, stěny byly vymalovány, stejně jako v celém domě bílou barvou, na zdech viselo pár železných svícnů a na kraji místnosti byla postel s červenými nebesy. Nechybělo pár pavučin, ale vcelku to nebylo nejhorší. Přistoupila k oknu a zjistila, že má přístup k balkónu. Otevřela skleněná dvířka a vystoupila po jednom schůdku na balkón. Musela uznat, že výhled na holou krajinu sice byl tak trochu depresivní, ale navíc viděla i skály okolo a nedaleko les.

"Tak jak se ti tu líbí?" ozval se za ní tázavý hlas. Ani si nevšimla, že Mistr přišel až k ní a jeho dech cítí částečně na svých vlasech. Otočila se a pousmála se.
"Je to…je to tady krásné." Doufala, že její úsměv nepůsobil moc kysele a hlas byl alespoň trochu přesvědčivý.
"Ne," řekl chladněji, čímž ji trochu polekal, ale po jeho úsměvu se jí opět ulevilo. " Zatím ne, musí se to tady spravit, a pak to bude teprve uspokojivé," pronesl a podíval se na krajinu.
Vítr neubíral na síle, ale zdálo se být tepleji než ráno. Přestože měl balkónek stříšku, čechral vánek Bele její kudrnaté vlasy tak, že je rozevlál k obličeji samotného Pána zla. Dívala se společně s ním na krajinu, takže si toho všimla až za chvilku a zděšeně se zatvářila, ale on se jen pobaveně usmál.
"Promiňte," vyhrkla a rychle vlasy přitlačila k hlavě a jednou rukou si je nepřestávala přidržovat. Raději se hned zase podívala jinam. Srdce jí zrychleněji bušilo, netušila však, zda onen pocit nezpůsobil jeho úsměv.

« Prolog | 1.kapitola | Další »

Prolog

5. října 2011 v 12:42 | Denise Brooks |  "Jsi můj viteál."
Hlavní postavy : Belatrix Lestrangeová, Pán zla
Vedlejší postavy : Rodolfus Lestrange, Severus Snape a další...
Žánr : Drama, romantika
Přístupnost : 12+
Krátký děj : Lord Voldemort konečně ví, kde schovat svůj poslední viteál. Do Severního Irska. Na svou cestu s sebou vezme svou nejvěrnější, Belatrix Lestrangeovou. Jak proběhne celý jejich společný "výlet"?

~¤~

"Takže jsem se rozhodl, kde uložím další viteál," prohlásil Pán zla, sedíc v čele dlouhého stolu s několika Smrtijedy. Několik z nich dychtivě a souhlasně cosi zamumlalo a vzrušeně si mezi sebou vyměnili pohledy.
"Vybral jsem si úžasné místo a…" odmlčel se, jelikož Smrtijedi si mezi sebou opět cosi šeptali.
Dnes bylo venku deštivo a vítr příliš nedodával na teplu desátého říjnového dne. Jen žena s pyšným výrazem ve tváři zůstala tiše bez poznámek a obdivně na něj vzhlížela.
"Bude mě doprovázet jeden z Vás," pokračoval, jakmile se místností opět rozhostilo napjaté ticho. Snad každý se na své židli zavrtěl.
"Ten nejvěrnější z Vás," dodal s úšklebkem, když zahlédl mnohé pyšné výrazy. Poté se zcela nečekaně otočil k Belatrix, při čemž se jí vpil dychtivým pohledem do jejich tmavých očí. Hlavu měla opět vztyčenou a v pohledu plném odhodlání se zračila pýcha.
"Bella," řekl tiše a několik Smrtijedů cosi nesouhlasně zamumlalo na důkaz protestu.
"Máte snad něco proti?" vyštěkl na ně lord Voldemort a všechny po jednom je zpražil zlostným pohledem. Smrtijedi okamžitě začali kroutit hlavami.
"Pojedeš semnou, Bello, do Severního Irska," oznámil a poté se rozhlédl po ostatních. "A za tu dobu, co tady s Belatrix nebudeme, se jen opovažte něco pokazit a pojedete v tom všichni stejně, ať to udělal kdokoliv." Na malý okamžik zahlédl pohled Belly. Vypadala překvapeně, ohromeně, ale zároveň potěšeně. Nepatrně kývla hlavou a ještě nepatrněji se usmála. To však stačilo, on pochopil a zamířil ke dveřím, u nichž se ještě otočil a opět pohlédl na ni.
"Zítra v šest ráno před sídlem," dodal a zmizel jim z dohledu.
Cítila se královsky. Pojede s Mistrem schovat viteál! Bylo jí naprosto jedno, že si o ní ostatní Smrtijedi šeptají všechno, jen ne to dobré. Přetékali závistí a ona neměla chuť se nyní něčím vychloubat, musí se přeci sbalit na cestu. Zvedla se, podívala se s nadzvednutým obočím na svého manžela a znechuceně se zatvářila, když uviděla, jak se přecpává kuřecím masem. Ještě, že už jede pryč.

Prolog | Další »

5 hodin u plotny aneb Belatrix dostala jeden z nejhorších trestů

2. října 2011 v 21:44 | Denise Brooks
Nazdár zlatíčka :), tak jsem konečně dopsala tu jednorázovku s pokusem o parodii. Prosím napište nějaké ty komentáře, ať vím, jak na tom jsem...i když já to vím xD...Ale i tak za ně budu moc ráda :)...
Hlavní postavy=Belatrix Lestrange, lord Voldemort
Vedlejší postavy=Severus Snape, Lucius Malfoy
Žánr=Pokus o parodii
Přístupnost=Pro všechny



~¤~