Listopad 2011

5.kapitola - "Já se nevzdávám."

29. listopadu 2011 v 16:41 | Denise Brooks |  Mé srdce tluče hned vedle tvého
~¤~

Dny od Ronovy smrti se vlekly neskutečně pomalu, takže tím víc byla těžší pravda. V dívčí ložnici, kde sídlily Ginny s Hermionou, se často ozývaly tiché vzlyky, ale nikdo nic nenamítal, když bylo o jednoho kamaráda méně. Denní věštec napsal o Ronovi, že se ztratil, bezpochyby nemohl napsat jeho smrt, ale zejména zmijozelským se donesla pravda a mnohdy vykřikovali posměšné, však ne příliš přesné poznámky na jeho adresu. Blížil se konec listopadu a zmučení studenti se nemohli dočkat Vánoc, letos asi nikdo v Bradavicích zůstávat nebude.
"Pokud nás tady neuvězní," poznamenala na toto téma Ginny u večeře ve Velké síni.
"To si nesmějí dovolit," namítl okamžitě Neville s plnou pusou jídla.
"Máš pravdu, Neville, ale v téhle škole je už možné cokoliv," ozvala se Hermiona a odstrčila večerního věštce stranou a váhavě se zakousla do sirupového košíčku.

Po pár minutách svým kamarádům oznámila, že si potřebuje ještě udělat úkoly, a přestože ještě ani hostina neskončila, už si rázovala cestu do knihovny. Byl pátek, takže čekala, že knihovna bude liduprázdná, takže se zdržela jedovatých poznámek některých studentů, či přehnaných otázek ohledně Rona. Otevřela s vrznutím dveře a tiše vklouzla dovnitř. Přesně jak předpokládala, v knihovně nikdo nebyl. Dokonce i paní Pinceová byla ještě asi na večeři. Hermiona se rozhodla najít nějakou knihu o viteálech. Sice neměla ponětí, jak by nějakou informaci doložila Harrymu, ale to vyřeší pak, nejprve se musí ujistit, že tady něco bude. Tiše došla až do oddělení s omezeným přístupem a začala podle názvů knih hledat tu pravou. Narazila na strašnou knihu o černé magii a při pouhém otevření ucítila chlad a zvláštní napětí. Okamžitě ji tedy vložila zpátky na regál a prohlížela si další. Hledání přerušil až čísi chladný hlas, a knihovnici jistě nepatřil.
"Tady byste jistě neměla co dělat, že?"
Kniha, kterou právě držela v rukou, spadla na zem a zůstala otevřená na jakémsi smrtelném lektvaru lásky. Za svitu svíce spatřila vysokou mužnou postavu a sinalou tvář Severuse Snapea. Hermiona rychle ze země sebrala knihu a zavřela ji, poté na ředitele upřela svá hnědá kukadla.
"Máte pravdu, to bych neměla," přiznala. Severus si jí chvíli prohlížel a pak pohledem spočinul na velké knize.
"Co to máte?"
"Knihu," odsekla.
"Za jakým účelem hledáte smrtelně nebezpečné knihy?"
"Řekněte, na kolik procent věříte, že vám povím pravdu?"
"Ovládám nitrozpyt," připomněl jí a rty se mu zkřivily do škodolibého úsměvu.
"Mám se bát?"
"Měla byste."
"Ale já se nebojím," ušklíbla se.
Hermiona se snažila uzavřít svou mysl tak, jak jí to učil Harry. Přestože ho v jednom kuse sekýrovala za jeho absolutní nesnažení, jí samé to nešlo.
"Dejte to sem," poručil a nastavil k ní ruku. Ustoupila.
"Znám novou kletbu - smrtelnou," poklepala nehtem na knihu. "Mám ji vyzkoušet?"
"Mám se bát?" zasmál se ironicky.
"Měl byste."
"Chcete se snad stát Smrtijedkou?"
"A když ano?"
"Zakážu vám to."
"Jsem dospělá."
"Jsem ředitel."
"Nejste ředitel mého života."
"Ne."
"Sám jste Smrtijed, měl byste být na mne pyšný, že se jí chci stát."
"A chcete?"
"Záleží vám snad na tom?"
"Nevěřím vám."
"Já taky ne."
A teď nastalo ticho. Ředitel na ni pohrdavě vzhlížel a ona se vztyčenou hlavou nadzvedla obočí.
"Měla bych vás nesnášet."
"A nesnášíte?"
"Nevím."
"Skončila jste s dokonalostí, slečno?"
"Myslíte, že jsem byla dokonalá?"
"Nikdo není dokonalý," namítl.
"Jen vy, že?"
"Ano, jen já."
V zápalu propovídek se k němu přiblížila a vtiskla mu na rty drsný polibek. Vlastně si ani neuvědomila, co dělá. Hned se od něj zase odtáhla a na rtech se jí objevil křivý úsměv.
"Skončil jste s dokonalostí?"
"Co to mělo znamenat?"
"Zkouška."
"Prosím?"
"Zjistila jsem, že nejste dokonalý."
Měla pravdu, neubránil se. Ale proč?
"Zasloužila byste si trest."
"Snad mě nechcete seřezat," zasmála se. Většinu věcí brala po Ronově smrti na lehkou váhu. Pomalu ztrácela naději a začínala být psychicky nevyrovnaná. Někdy příliš drzá, jindy propukla v pláč nebo vztek.
"Nevím, jestli by to pomohlo na vaši nevymáchanou hubu."
"Asi ne."
"Co se to s vámi stalo?"
"Změnila jsem se. Nevím, kdy umřu, takže nebudu věčně truchlit a…"
"A raději budete riskovat život?" navrhl.
"Máte chuť mě zabít?" zeptala se s klidem a úsměv na rtech se jí ani za mák nevytrácel, naopak se rozšiřoval.
"Uhádla jste, o logiku jste zatím nepřišla."
"Nechci zemřít jako panna!" zaprotestovala zapáleně. Opravdu se změnila.
Řediteli nebezpečně zacukal koutky úst ke smíchu, ale ovládl se a raději nasadil posměšný úšklebek.
"To máte smůlu."
"Výzva?"
"Ne, konstatování!"
Jak se mohl zaplést do takovéto debaty se studentkou? Obzvlášť s Grangerovou?
Z přední části knihovny se ozvaly jakési zvuky.
"To vám neprojde," škodolibě se zašklebil.
"Sázka?"
"Ne, tu knihu!"
"Já se nevzdávám," zašeptala s šibalským úsměvem.
Do rukou mu vhodila jakousi knížku a než si stačil uvědomit, co to je, zmizela za regály a pak jen cvakly dveře. Prohlédl si titulní stranu, která obnášela název "Vaření s kouzly". Tuhle jistě v regále s omezeným přístupem nehledala. Ruce sepjal v pěst a mrštil kuchařku do rohu místnosti.
Tohle si ještě odskáče. Pomyslel si, ale z knihovny odcházel s ponurým úsměvem, hrajícím na úzkých rtech a patrně lepší náladou, než sem přicházel.

«Předchozí | 5.kapitola | Další »


Proti své vůli

27. listopadu 2011 v 17:16 | Denise Brooks |  Drabble
Ahojda, tak minule jste mě v komentářích u drabble povídky "Utajená" potěšili, takže jsem se rozhodla, že vám tady při neděli ještě nějakou vložím. Napadlo mě zrovna při obědě xD a já ji do půl 4 tak nějak stvořila. Možná bych mohla vložit i 5.kapitolu povídky "MSTHVT", už jsem ji totiž včera napsala a dneska opsala do PC, ale zatím bych možná počkala ještě na nějaký ten komentář a kdyžtak ji sem hodila přes týden, ať blog nestojí a já asi nebudu mít čas vkládat nějaké "náročné" články. Ještě se rozhodnu. Tak tedy tady je, přeju příjemné počteníčko a hodně komentíků! :) xD.
Málem bych zapomněla...hlavní postavou je tentokráte Bella s Rodem a není to zrovna veselá povídka, ale vy to nějak přežijete ;) xD.



4.kapitola - Mnoho trestů najednou

26. listopadu 2011 v 12:02 | Denise Brooks |  Mé srdce tluče hned vedle tvého
~¤~

Následujícího dne se všechno zase vrátilo do starých kolejí. Probíhalo normální vyučování, chování učitelů jasně naznačovalo návrat Carrowových a dokonce i to slunce nezářilo tak jasně jako včera a na obloze se objevilo několik bělavých mráčků. Hermiona už by zase nejraději ležela na ošetřovně a zírala raději do bílé zdi, než aby šla na vyučování. Navíc dnes měla zase hodinu studia mudlů, tentokráte s Alektou, Amycusovou sestrou. Večer jí čekal trest u Snapea v ředitelně a do hlavy jí zase začínaly vlézat myšlenky k Ronovi a Harrymu. Včerejší dobrá nálada u všech začínala pomalu vyprchávat a obyvatelé hradu opět chodili se s pohledem upřeným do země. Smích na rozlehlých chodbách už dávno utichl a všeobecný ruch kterékoli skupinky studentů ustal, když kolem procházel některý ze Smrtijedů. Vyjimkou snad byli jen zmijozelští, u kterých škodolibé a někdy až neupřímné veselí nepohasínalo ani v přítomnosti Carrowových.

"Pro kouzelnický svět je nepochybně nejlepší, když ,kouzelníci' z mudlovských špinavých rodin se neser…nepletou do kouzelnického světa. Důraz se klade na čistokrevnost… Hej, ty tam!" zavolala sípavě Alekta a ukázala zlomeným nehtem pravé ruky na Hermionu, která opět neregistrovaně hleděla z okna na školní pozemky, přestože si měli dělat výpisky. Dívka upřela svůj pohled do zlomyslných očí Smrtijedky a snažila se nedat najevo svůj strach.
"Máš si dělat zápisky, ty hloupá! Jak se menuješ?" Když Hermiona neodpovídala, zavřeštěla krákavým hlasem: "JMÉNO!"
"Grangerová Hermiona," řekla zmíněná silným hlasem.
"Tak to ty jsi ta mudlovská mrcha! Jistě! Mohla jsem tušit, že ty si ta špinavá coura, co společně s ostatními mudly špiní kouzelnický svět!" Hermiona nevěděla, jak na to reagovat, ale za to tušila, co přijde. Opatrně rukou nahmatala rukou svou hůlku a sevřela ji v ruce.
Než stihla Alekta vykřiknout mučící kletbu, napřáhla Hermiona svou hůlku na obranu, ale nic z toho se nekonalo. Dveře se s rachotem rozevřely dokořán a dovnitř rázně vešla vysoká mužská postava, která nejprve sjela pohledem z Alekty na Hermionu. Obě v rukou svíraly hůlku a v očích jim zračilo napjetí.
Jak to, že se pokaždé objeví Snape? Ptala se sama sebe Hermiona se směsicí překvapení a šoku, sklopila hůlku a založila ji do kapsy hábitu. Uznala, že je to zkrátka velká náhoda a štěstí.
"Hm…nerad ruším hodinu studia mudlů," začal se špetkou ironie ředitel a poslední dvě slova zdůraznil. "Ale musím s tebou mluvit, Alekto…o včerejšku."
"Nemohl si prostě počkat, až skončí hodina. Už mi i Amycus říkal, že si ho vyrušil…"
"Domnívám se, že tuhle školu řídím já a ne vy dva."
Po téhle větě dospělí odešli a studenti se zbavili dalších 15 minut nesmyslné hodiny se šílenou vyučující.
"Můžeme si po večeři popovídat," navrhla Ginny u oběda, když si vyslechla běsnění Alekty Carrowové.
"To nepůjde," zavrhla okamžitě Hermiona posmutněle a dál se nimrala ve svém talíři oběda. "Musím jít k řediteli, mám školní trest, vždyť víš…"

Před devátou už Hermiona rychle spěchala k ředitelně a pak netrpělivě vyčkávala, než teprve se odhodlala k zaklepání. Pohlédla na hodinky a zjistila, že jde na čas. Nezbývalo jí nic jiného, než konečně zaklepat. Po pár vteřinách se ozvalo strohé: "Dále." a ona vešla dovnitř.
"Dobrý večer," pozdravila zdvořile, ale tváří jí neprojela sebemenší grimasa. Rozhlédla se kolem. V ředitelně byla snad jen dvakrát a to už před lety, takže nemohla porovnat změny od Brumbálovy smrti.
"Příště byste nemusela deset minut postávat před dveřmi a raději zaklepat a přijít o něco dřív," řekl chladně a neobtěžoval se vzhlédnout od hromady pergamenů. Nechápala, jak mohl vědět, že tam je. Vždyť byla tak tiše!
"Někdy nejde o to, být zticha," poznamenal, jako by jí četl myšlenky a poprvé od jejího příchodu zvedl hlavu. "Prosím bez komentářů. Teď k trestu," pokynul rukou k malému stolečku v místnosti, jež se prohýbal pod několikanásobnou vrstvou pergamenů, a řekl jen: "Roztřiďte na staré a nové. Dělejte to, jak dlouho chcete, ale uvítal bych, kdybyste si pohnula."
Bez jakéhokoli gesta, mrknutí či poznámky se dala do práce. Už uběhla téměř hodina a pergamenů, jako by stále neubývalo. Dělala bez zastavení, teprve až, když se ozvalo klepání na okno, vzhlédla. Na parapetu postávala malá sovička, u nohy měla přivázaný dopis a netrpělivě ťukala do okenní tabule. Ředitel se zvedl, otevřel okno, převzal psaní a nevěnoval jí jediné vděčné pohlazení. Pak usedl za stůl a Hermiona se dál věnovala svému trestu. Když koutkem oka zabloudila k řediteli, všimla si několika drobných vrásek v jeho pobledlém obličeji.
Jistě, on může mít leda tak problémy se zaměstnáním dalších Smrtijedů. Pomyslela si a sklopila pohled k dalšímu starému pergamenu, který nemilosrdně hodila na kupku po její pravici. Nehodlala uvažovat nad počínáním Severuse Snapea, ovšem teprve do té doby, kdy ji oslovil.
"Slečno Grangerová? Pojďte sem na chvíli," řekl odměřeně, však méně jedovatě než obvykle. Nechápala. Zvedla se a přešla k jeho stolu, podívala se do těch černých neproniknutelných očí.
"Myslím, že byste se to dozvěděla už zítra, ale považuji za slušnost vám tuto zprávu sdělit už teď. Ronald Weasley je mrtev."
Blesk udeřil jako z čistého nebe a Hermiona dlouhou chvíli nebyla schopna jediného slova. Řekl jí to, jako by šlo o pouhou maličkost a on vůbec nebral na vědomí její city. No jistě, je to přeci Snape! Okřikla se v duchu a doufala, že se co nejdříve probudí. Nic se však nestalo.
"To ne," zašeptala chraplavě a sama se podivila svému hlasu, který se jí vůbec nepodobal. Byl tak vysoký, pisklavý a zaznívala v něm hysterie. "Jak to…?" zastavila se a na otázku si sama odpověděla.
"Jistě," zamumlala, sesunula se do křesla a zabořila obličej do dlaní.
Právě jsem přišla o nejlepšího kamaráda. Právě jsem přišla o nejlepšího kamaráda. Právě jsem…
Tuto větu si opakovala stále dokola, ale stále si ji nedokázala plně uvědomit. Do očí se jí vehnaly horké slzy, které nešly zastavit. Bylo jí jedno, že ji takhle vidí Snape, i když čekala dříve nebo později narážky na její osobu. Slabá holka.
Ticho ředitelny vystřídaly neovladatelné vzlyky studentky Grangerové. Ze začátku si ředitel hleděl své práce, ale přes Hermionin pláč se nedokázal soustředit. Zdálo se, že jeho chladné chování povolilo a pak k velkému překvapení pronesl větu, která dívku naprosto vykolejila: "Můžete jít, ten trest vám tentokráte odpustím. Běžte už."
Vzhlédla a zarudlýma očima se na něj podívala. Pak se zvedla, téměř neslyšně zamumlala "Díky." a zmizela za dveřmi ředitelny.

"Ginny, Ginny," zasípala naléhavě Hermiona ve společenské místnosti a bezděčně si utírala slzy, tekoucích po její něžné tváři a očima se rozhlížela kolem sebe. Strhla na sebe pozornost několika očí nebelvírských a někteří jí pomohli najít Ginny, která seděla u krbu, v oblíbeném křesle.
"Počkej! Podívej co's provedl!" zaškaredila se Ginny a pohoršeně se podívala na velkou kaňku ve svém sešitě dějin čar a kouzel. Pak si však všimla Hermiony a rozčílený výraz nahradil starostlivý, až téměř vyděšený.
"Ron…On zemřel!" vyhrkla ze sebe s několika dalšími vzlyky a po tváři se jí už zase řinuly proudy slané vody. Ginny zareagovala stejně jako Hermiona. Během jediné vteřiny se nebelvírská společenská místnost úplně ztišila a všichni upřeli pohled na vzlykající Hermionu. "To Snape, on mi to řekl!" vykoktala ze sebe a do hlavy jí začala stoupat palčivá bolest z dlouhého pláče, do kterého se ponořovala i Ginny, jakožto Ronova sestra. Nemohli uvěřit.
"A co Harry?" zeptal se Seamus po chvíli, když Hermiona utřela zarudlé oči kapesníkem.
"O tom nic neříkal, ale Ron…" a dala se zase do pláče. Po zhruba hodině oznámila, že si půjde lehnout, věděla však, že ji čeká dlouhá noc plná smutku, ve které nic moc nenaspí. Teď už je Harry na viteál dočista sám.

« Předchozí | 4.kapitola | Další »


Utajená

24. listopadu 2011 v 18:29 | Denise Brooks |  Drabble
Ahojky, dneska mám super den, takže jsem se rozhodla napsat alespoň drabblíčko :). Dneska jsme měli tř. schůzky, takže jsem se docela klepala, ale nakonec mi dala z dějáku 2-3 a ne čistou trojku xD, díky bohu, máti by mě asi zabila, i když jsem ji už na to tak trochu připravovala, ale znáte to...Byla jsem však zklamaná ze zeměpisu, kde jsem z velké -dalo by se říci čtvrtletní práce dostala dvě 1 s plným počtem bodů, ale protože tam mám jednu trojku a jednu dvojku a navíc ještě asi dvě 1, tak mi prostě napsal 2! Ať si nase*e! A z češtiny mě taky nemile překvapila, převládají tam jedničky, jen asi dvě nebo tři dvojky mám a napsal mi 2+. To naštve :/! Ale máme na ČJ ředitelku, tak co byste čekali, že...Ale jinak to celkem ušlo, dočkala jsem se pochvaly třídního, takže docela v poho :). A teď... 4.kapitolku povídky "MSTHVT" přidám nejspíše zítra, jen jsem čekala na více komentářů a musím říct, že jste mě vcelku potěšili :). Děkuju! Tak a teď k povídečce. Slova jsem nepočítala, na to fakt nervy nemám, ale myslím, že by jich tam mělo být kolem stovky ;). Tentokráté žádné FF, jen povídka z obyčejné reality a dalo by se říct, že jsem něco takového tento týden viděla, když jsem stála s kámoškou na bus. zastávce xD, jen v trošku jiném ději, ale já už si to upravila podle sebe, tam mě to jen napadlo :). Tak přeji příjemmné počteníčko této kraťoučké povídky a doufám, že písnete pár těch komentářů ;).

~¤~


3.kapitola - Jeden z dnů, kdy vyšlo slunce

20. listopadu 2011 v 18:29 | Denise Brooks |  Mé srdce tluče hned vedle tvého
~¤~

Ráno se Hermiona probudila s příjemným pocitem, jakmile se do místnosti vedraly přes okna zářivé sluneční paprsky po téměř dvou měsících neustálé mlhy. Dobrou náladou zářil snad celý hrad. Učitelé dnes nedávali žádné testy ani zkoušení a jen se na své studenty usmívali. Alespoň Carrowovi totiž dnes měli službu u Pána zla, tím pádem nebyli po celý den ve škole.
Madame Pomfreyová se rozloučila s Hermionou a do rukou jí vtiskla malou lahvičku s tmavě modrou tekutinou. "Proti nočním můrám," poznamenala na vysvětlenou a s mírným úsměvem na ni mrkla. V nebelvírské společenské místnosti ji přivítalo několik spolužáků a i ona sama se na ně musela usmát a radovat se s nimi z dnešního krásného a vyvedeného dne. Madame Pomfreyová jí doporučila, aby ještě dnes nechodila na vyučování a odpočívala, ale Hermiona si přeci nemohla nechat ujít učení jako za starých dobrých časů. Až na to, že teď tady nebyl Ron ani Harry. Dobrá nálada o stupínek poklesla, když dovolila myšlenkám se zatoulat kamsi za svými dvěma nejlepšími kamarády.
"Tak pojď, Hermiono, máme kouzelné formule," popohnal ji Neville s úsměvem na rtech a jeho odhodlaná tvář působila ve slunečním svitu bezstarostněji než obvykle.
"Tak zase na obědě, Hermi! A odpoledne můžeme zajít ven," zavolala za ní ještě Ginny a mile se usmála.
Celé dopoledne se Hermiona bavila kouzly a do učení šla chvílemi s takovou vervou, jako by celá vláda lorda Voldemorta byla pouhým snem. Kéž by…
Jak by byla ráda, kdyby se dveře Velké síně při výtečném obědě rozevřely dokořán a dovnitř by vpadli její dva nejlepší kamarádi! Každým dnem se o ně nepřestávala strachovat a doufala, že je zničen další viteál.
Odpoledne šli skutečně s Ginny, Nevillem a Lenkou na školní pozemky, které byly zalité podzimním sluncem. Podzimní dny patřily k těm posledním, příroda se už chystala na krutou zimu.
Jakmile Slunce klesalo níž a níž, až se obloha začínala zabarvovat do ruda, obyvatelé Bradavic sklesle přihlíželi blížící se noci.
"Kéž by tak bylo i zítra," řekla zasněně jedna studentka u večeře u nebelvírského stolu a ostatní, kteří byli v doslechu, souhlasně přitakávali. Tak to pravděpodobně bylo u všech kolejních stolů.
Obloha se nyní zbarvila do inkoustově modré barvy a na ní vyšlo několik hvězd, dokonce byl k zahlédnutí i srpek měsíce nad černým jezerem a někteří studenti pozorovali oblohu z astronomické věže s posvátnou úctou. Hermiona strávila večer v knihovně a nepochybně doháněla učivo z předchozích dnů, kdy chyběla. Dnes se jí učilo velmi dobře a netušila, čím by to mohlo být. I náladu měla celý den i večer nadprůměrnou a znatelně lepší než minulé tři měsíce. Knihy už jí zase uklidňovaly a nesoustřeďovala se na nic jiného než na učení. Už bylo pozdě, ale knihovnice spokojeně pochrupovala s hlavou položenou na stolku a dohořívající svíce osvětlovala její postarší obličej. Z chodby uslyšela Hermiona zvýšený a nepříjemný hlas, který znala z hodin ČM a okamžitě se jí vybavila poslední katastrofická hodina s Amycusem. Teď to byl jeho hlas, který rozmlouval s druhým, klidným a chladným. Tlumená a rozčílená hádka mezi dvěma osobami způsobila to, že se knihovnice zavrtěla a při ohlušujícím zběsilém výkřiku Amycuse Carrowa: "Ale Pán zla to nařídil!" se paní Pinceová úplně probudila a dlouze si protřela oči. Hermiona tak měla čas popadnout pár svých věcí a schovat se za nejbližší regál. Pak hlasy zcela utichly a v okamžiku, kdy knihovnice začala procházet knihovnu šouravým krokem, zda v ní ještě někdo není - při dnešním štěstí začala regálem na opačné straně místnosti - se Hermiona tiše vytratila na prázdnou chodbu, tedy alespoň si myslela, že je prázdná. Na chodbě však stál přihrbený muž, nesoucí odznak ředitele této školy a pravděpodobně si její nynější přítomnosti nevšiml. Pohled upíral do země a sinalou tvář mu zakrývaly delší černé vlasy, lesknoucí se při světle hořících svící. Na sobě měl obvyklý tmavý hábit a ruce měl zaťaté v pěst. Opíral se o zeď a zrychleně oddychoval. Z dálky byly slyšet ještě Carowovy kroky, které po pár vteřinách utichly a Snape vzhlédl. Ve tváři měl unavený a ustaraný výraz, který se okamžitě snažil zamaskovat kamennou tváří, jakmile si všiml Hermiony stojící opodál. Nic netušící dívka ho pozorovala s nechápavým výrazem ve tváři, do které spadalo několik pramínků rovných hnědých vlasů.
"Co tady k čertu děláte?" vyjel na ni rozzuřeně a nesnažil se ovládat. Jeho hlas se nesl prázdnou chodbou jako ozvěna tak, že několik portrétů poplašeně otevřelo oči.
"By-byla jsem…ehm…ještě v knihovně," řekla koktavě a vyděšeně hleděla do černých očí, které tolik připomínaly dva šváby.
"Hm…už jste v pořádku, že se tak pozdě potulujete po hradu, Grangerová?" nasadil jízlivý tón a nadzvedl levé obočí, načež se narovnal do plné své výše a přestal se opírat o zeď.
Neznatelně přikývla a šokovaná, že jej tady potkala, se chtěla co nejdříve vytratit.
"Okamžitě zmizte a zítra večer si odpykáte školní trest!"
Hermiona na něj vypoulila své oříškově hnědé oči, vyděšené k smrti a v duchu si přemítala další kletby Carrowových a do hlavy jí začínala stoupat deprese.
"U mě v ředitelně," dodal opožděně a jeho výraz se trochu obměkčil, když i její oči zračily jasnou úlevou. "V devět hodin," řekl a odešel, při čemž za sebou nechal vlát svůj černý plášť.
Nechápala, proč jí nenechá trpět pod kletbami stejně jako ostatní studenty, když se stalo něco ne zrovna závažného. Vlastně si uvědomila, že takové tresty dávali jen Carrowovi, ale nemohla popřít, že ředitel nic nenamítal. Možná přeci jen měl trochu ke studentům soucitu. Tuto myšlenku však hned zahnala a upalovala do ložnic.

« Předchozí | 3.kapitola | Další »

2.kapitola - Bezesný lektvar

19. listopadu 2011 v 12:24 | Denise Brooks |  Mé srdce tluče hned vedle tvého
~¤~

Škodolibý a samolibý smích. Opakované kletby Carrowových a nesnesitelná bolest. Zvláštní pohled Severuse Snapea a Ron s Harrym na smrtelně nebezpečném mostě.
"Pomoz nám!" volali a pár prkének z mostu uletělo. Ale pak se povolilo ještě jedno a most se rozlomil na půl. Výkřik. Chlapci padali do hrůzné propasti a pak ticho. Jen šeptavý a známý hlas.
---
"Hermiono, Hermi," slyšela dívka a otevřela oči. Teprve teď si uvědomila, že se na její postelí naklání Ginny s ustaraným výrazem ve tváři. Hermiona zrychleně dýchala a srdce jí divoce tlouklo. Z horkého čela si otřela pot a zadívala se ustrašenýma očima na kamarádku ve slabém světle hořící svíce. "Ron s Harrym spadli z vysokého mostu," vychrlila ze sebe tiše. Hlas měla chraplavý, jako by před chvilkou opravdu křičela.
"To je v pořádku, Hermi. Jen se ti to zdálo," uklidňovala ji a sáhla jí na vařící čelo. "Musíš na ošetřovnu, máš horečku," prohlásila a zmizela u své postele. Po chvilce se vrátila s jemně růžovým županem v ruce a zabalila ji do něj. Nato jí pomohla na nohy a zamířila s ní dolů, do společenské místnosti a pak na ošetřovnu.
"Točí se mi hlava," řekla u dveří ložnice.
"A zvládneš tam dojít?" zeptala se Ginny a zastavila se. Hermiona jen krátce přikývla.
Společenská místnost byla liduprázdná, jen na chlapce, který zadumaně seděl v knížce bylinkářství. Oheň v krbu dohoříval a celá místnost byla potemnělá. Chlapec v křesle byl nepochybně Neville, a když si všiml Hermiony zavěšené v Ginny, okamžitě k nim přikočil.
"Co se stalo?" vyhrkl tázavě na Ginny.
"Musí na ošetřovnu, má horečku a divoké sny. Je prostě nemocná," sdělila mu, při čemž zmíněná škaredě zakašlala. Neville šel s nimi a pomohl tak Ginny Hermionu podpírat.
"Ta vypadá!" poznamenala madame Pomfreyová při pohledu na Hermionu. Neville s Ginny ošetřovatelce vše důkladně vylíčili a Pomfreyová jen stroze přikývla.
"Hm…říkáte děsivé sny. To je jistě tou vysokou teplotou, ale nebudeme si nalhávat, že to není vyučujícími. No…chtělo by to bezesný lektvar, ale profesor Křiklan ve škole není a…"
"Snape jí rozhodně pomáhat nebude," dokončil za ní Neville.
Madame Pomfreyová se rozhlédla po ošetřovně. Už pět postelí, včetně té, ve které ležela Hermiona bylo zaplněno bradavickými studenty. Na tuto školu to bylo docela dost, obvykle byli nemocní pouze 2 až 3 dny, ale tentokráte to bylo jiné. Nemoc měl každý jinou, ale problém měli všichni stejný. Ten problém byly divoké sny a nespavost.
"Zajdu zítra za ředitelem sama. Počet studentů se sníženou psychikou se zvýšil a já nedovolím, aby se všichni zbláznili jen kvůli Carrowových!" řekla odhodlaně a vyhnala Ginny s Nevillem zpátky do nebelvírské komnaty. Hermiona usnula téměř okamžitě, ale následovala opětovaná vlna divokých snů, takže se o pár hodin později - ačkoli čekala, že spala pouhých několik minut, probudila se zrychleným dechem a hlavou jí tepala nepříjemná bolest.

Netrvalo dlouho a přes okna ošetřovny dovnitř dopadlo brzké sluneční světlo, přestože venku bylo stále pochmurně a tmavé mraky, jako by dychtivě čekaly, až budou moci ze sebe propustit pláč dnešního dne, čili déšť.
"Tak jak vám je, slečno Grangerová?" zeptala se madame Pomfreyová, jakmile dorazila k její posteli. Ostatní marodi už také byli vzhůru, ale neprojevovali příliš zájmu, jen se podívali, kdo je nový v další posteli. Hermiona zahlédla známého prváka z Mrzimoru, ale ostatní tři studenty neznala, možná jen od vidění.
"Je už to lepší," pověděla Hermiona a pokusila se o úsměv. Hlas už jí nezněl tak chraplavě a bolest v krku už nebyla tak silná, jako včera. Kouzla dělaly hodně, stejně jako samotná ošetřovatelka. Ovšem vzpomínky na někdejší události se jí v hlavě vířily a nešly ven.
"Ještě si vás tady ale nechám den dva," řekla neúprosně Pomfreyová a popošla k další posteli. Hermiona uvažovala nad včerejšími slovy ošetřovatelky, že zajde za ředitelem. Už za ním šla? A co on na to řekl? Rozhodla se nenápadně podstrčit jednu ze svých základních otázek.
"Paní Pomfreyová?" oslovila ji zdvořile Hermiona posadila se. Ošetřovatelka se na ní podívala a tázavě nadzvedla obočí.
"Chtěla jsem se zeptat, a co ty sny? Myslím i ty, kteří mají ostatní. Přejde to?"
Její otázky zněly dětinsky možná až pošetile, ale považovala je za důležité. Chtěla vědět, jak se nynější ředitel zachová. Neočekávala u něj žádného citu, spíše jen pohrdání nad studenty, ale přeci jen se rozmýšlela.
"Jistě to přejde, slečno a teď si lehněte a odpočívejte."
To byla jediná odpověď, ve které nebylo jednoduché odhalit pravou pravdu o bezesném lektvaru. Hermiona si poraženecky lehla a znuděně se dívala do stropu. Už se cítila podstatně lépe, než dříve. Čelo už jí nehořelo, jen občas zakašlala. Odpoledne se dveře otevřely a dovnitř přispěchali k vedlejší posteli havraspárští studenti, kamarádi malého chlapce a o chvíli později dorazila k její posteli i Ginny s Nevillem.
"Madame Pomfreyová nám řekla, že už zítra nebo pozítří budeš moct odsud odejít," konstatovala Ginny s úsměvem, ale pod očima měla znatelné kruhy z nevyspání.
"Jo, jasně, ale teď už se tady nudím."
"Přinesli jsme ti pár knížek," řekl Neville a ze své brašny vytáhl tři knihy o jakýchsi dějinách.

Hermiona s poděkováním se zabloumala do knih až do večerních hodin. Kolem deváté přišla ošetřovatelka, zhasnula všechna světla, kromě jedné svíce a nemilosrdně oznámila čas večerky. Hermiona se tedy uvelebila v pohodlné posteli a zavřela oči. Nemohla však usnout. Důvodem nebyla žádná bolest, ale spíše jako by na něco čekala. Nemýlila se. Když ošetřovatelka ukládala ke spánku posledního maroda, ve dveřích se objevila silueta vysoké postavy. Do tváře příchozího muže spadaly prameny černých havraních vlasů a dívka v něm okamžitě poznala ředitele. I madame Pomfreyová překvapeně vzhlédla a opustila již spícího studenta. Spěšně přicupitala k vysokému muži, který postával na prahu a sledoval ji svýma černýma očima.
"Pojďte do kanceláře," zašeptala ošetřovatelka a ukázala ke svému kutlochu, načež v něm oba zmizeli. Naštěstí za sebou nezavřeli dveře, nechali je nepatrně otevřené, takže se Hermioně naskytla příležitost, naslouchat jejich rozhovoru a zjistit tak závažnost celých Bradavic. Hermiona věděla, že se profesor Snape dobře S Pomfreyovou znal, ale netušila však, že stejně tak se s ní znala i Severusova matka. S tichým zavrzáním lůžka se přikradla k polootevřeným dveřím, skrčila se a přiložila k nim ucho. Zdvořilost a slušnost teď šly stranou.
"Severusi, ty děti mají z těch tvých kolegů Smrtijedů noční můry a psychika značně poklesla, tak aspoň ten lektvar bys mi mohl pro ně dát."
"Dobře víte, že je musím zaměstnat a co se týče těch…ehm…jak říkáte dětí, přestože někteří jsou už skoro dospělí, mohli by něco vydržet." Hlasy zněly tlumeně, ale dostatečně hlasitě, aby zaznamenala každé slovo.
"Vydržet?" zeptala se nevěřícně madame a zvýšila hlas. "Všichni dobře víme, že taková situace je i pro dospělé dost vyčerpávající a ty děti - ano, stále ještě děti - pokud tedy nepočítám sedmý ročník, ať je po tvém, tak všichni ostatní by tady měli pociťovat bezpečí a ne strach a hrůzu! Už mi na ošetřovně leží pět studentů a všichni mají divoké sny!"
"Jistě, takoví prváci…"
"Myslíš, že mi tam leží jenom prváci? A co taková Hermiona Grangerová? Ta je také nějaká prvačka?" zeptala se ostře a Hermiona při zaznění svého jména sebou škubla. Chvíli bylo ticho.
"Je to slabá holka!" řekl nakonec syčivě a zmiňovaná se uraženě zamračila.
"Jaké jiné vysvětlení, že?" vyjela na něj ošetřovatelka.
"Dobrá, zítra vám ten lektvar přinesu," řekl nakonec a pak zaslechla kroky. Rychle vklouzla pod peřinu své postele a ponořila se do světa snů.

« Předchozí | 2.kapitola | Další »


1.kapitola - Bez slitování

13. listopadu 2011 v 20:40 | Denise Brooks |  Mé srdce tluče hned vedle tvého
~¤~

Listopadový den byl chmurný a mrazivý jako všechny ostatní. Jako by se slunce rozhodlo už nikdy nevyjít a na bradavické pozemky dopadla hustá mlha. Byl čtvrtek a to pro 7. ročník znamenala první hodina s Amycusem Carrowem. Obvykle už si nikdo nedovolil nic říct, jen Neville se nevzdával a dopaloval na Smrtijeda všemožné urážky, za které stejně vždycky bolestivě zaplatil.
Hermiona se v brzkých ranních hodinách procházela hradními chodbami a nepřestávala myslet na Harryho a Rona. Večer si takové potulky nemohla dovolit. Jednak z důvodu, že společně s Ginny utěšovala vystrašené prváky a z druhého důvodu - nechtěla se sama potkat s některým ze Smrtijedů. Nechápala, co tady ještě dělá. Vždyť je přeci mudlovská šmejdka a ty obvykle do školy vůbec nebrali. Nejspíše si mysleli, že by se mohla přidat k Harrymu, proto ji raději měli pod kontrolou ve škole. Vytáhla hůlku a namířila ji na betonovou zídku, při čemž zamumlala jakési kouzlo. Posadila se na ní a rozhlédla se po hradním nádvoří. Do stehen ji příjemně hřála začarovaná zídka a ona si vzpomněla na chvíli, kdy tudy společně s Harrym a Ronem mířili k hlavní bráně, do Prasinek. Nikdy by ji nenapadlo, že by byla bez těch dvou. Opřela hlavu o tentokráte chladivou zídku, jelikož kouzlo platilo jen na určitou část. To jí ale moc nevadilo. Hlavou jí tepala palčivá bolest a cítila, že bude nejspíše brzy nemocná. Mlha jako by ji utlačovala do malého temného kouta a ona ucítila, jako vždy, když byla venku, přítomnost mozkomorů. Najednou tady nechtěla být. Prudce se zvedla a zamířila zpět do hradu, když v tom si všimla samotného ředitele. Už dlouho ho neviděla, jen občas, jak vyšel a zase mizel v ředitelně. Stál v horní věži a pozoroval školní pozemky. Na dálku nemohla rozeznat výraz v jeho obličeji, vsadila by se však, že vypadal unaveně. Pociťovala k němu nenávist, tedy vlastně by k němu měla pociťovat nenávist, ale stále se jí nechtělo věřit, že zabil Brumbála. Stále v něm viděla toho přísného profesora a vzhlížela k němu, byť nevědomky, s respektem. On si jí nevšiml, jen dál tupě zíral směrem k Hagridově hájence. Odvrátila se a tiše se odebrala zpět do hradu, Ginny si už jistě bude dělat starosti.
Při první hodině seděla s hlavou opřenou o ruku, vůbec nevnímala výklad o kletbě Cruciatus a byla duchem se svými dvěma kamarády. Představovala si je v hlubokém lese, v jeskyni, či zcela neochotně ve smrtelném nebezpečí. Od začátku školního roku se ani trochu nesnažila a skoro ze všech předmětů měla špatné známky. Zejména z "OPČM" ze kterého se mezitím stalo pouze ČM (černá magie) a ze studia mudlů. Nepochybně za to mohli vyučující - sourozenci Carrowovi, známí Smrtijedi. Snažila se alespoň v předmětech, ve kterých měli bývalé profesory. Když byli se studenty sami, vrhali na ně povzbudivé pohledy a občas šeptli jakési kouzlo na obranu proti Smrtijedům. Jinak si nedovolili nic říct, protože kdykoliv do učebny vtrhl nějaký Smrtijed a byl přítomen až do konce.
"Hermiono," slyšela čísi naléhavý hlas a probudila se do reality ze zamyšlení. Zmateně zamrkala a pohlédla na Amycuse, který na ni zlostně vzhlížel. Předchozí šepot samozřejmě nevyšel z jeho úst, nýbrž z Nevilla, který měl v očích odhodlání k opětované hádce s nynějším "učitelem".
"Takže, slečinko…" při posledním slově se nechutně usmál a přešel k její lavici, načež k ní natáhl ruku a chytil ji za bradu. Okamžitě se mu vysmekla a jako blesk vystřelila z lavice.
"Neměla bys zlobit, když s tebou mluví profesor!" řekl syčivě a zasmál se. "za trest nám předvedeš kletbu Cruciatus na některém z tvých kamarádíčků. Můžeš si vybrat," pokynul rukou ke třídě.
"Je to odporné, nic takového dělat nebudu!" Hermiona rychle zamířila ke dveřím. Nechtěla tady být už ani minutu.
"V tom případě…CRUCIO!"
Dívka vykřikla bolestí a svezla se před dveřmi na chladnou zem. V tu chvíli se dveře otevřely dokořán a dovnitř vešla vysoká mužská postava s černými havraními vlasy a sinalou pletí. Amycus okamžitě sklopil hůlku a nasadil na příchozího umělý a zcela neupřímný úsměv, Hermioně nevěnoval sebemenší pozornost.
"Zdravím, Severusi, co bys potřeboval?" zeptal se bezstarostně.
"Hm…chci s tebou mluvit. O samotě," řekl chladně a pohlédl na zvedající se dívku z podlahy. Nepochybně v ní hned poznal svou bývalou studentku, Hermionu Grangerovou. Byla jiná. Hnědé vlasy měla téměř rovné a delší, pod oříškovýma očima měla výrazné kruhy a ve tváři stále nepatrnou grimasu bolesti z předchozí kletby. Všiml si, že vypadá zároveň vyspěleji. Odvrátil se. Nechtěl se dívat na další oběť Carrowových, zvlášť když je musel zaměstnat a za všechno bere zodpovědnost jen on a nikdo jiný.
"Jasně, hodina stejnak za pár minut končí, takže si to vynahradíme příště," oznámil. Amycus prošel kolem Hermiony a věnoval ji jediný škodolibý úšklebek.
Všem se oddechlo, když zůstali ve třídě sami. Neville okamžitě přiskočil k Hermioně a pomohl jí na nohy.
"Díky, Neville. Jsem už v pořádku," přesvědčovala ho a rty zkřivila do chabého a nepřesvědčivého úsměvu.
"Je to hrozně nespravedlivé," mumlal si Neville a cestou na další hodinu po ní neustále pokukoval, jestli je v pohodě.
Na Hermionu se lepilo čím dál víc pohledů od chvíle, kdy na ni Amycus použil již nezakázanou kletbu. Snažila se to ignorovat, ale chvíle byly stále horší a horší. Teď už ji neuklidnily ani knihy. Celý onen večer strávila tupým zíráním do krbu ve společenské místnosti.
"Hermi, je ti dobře?" zeptala se přicházející Ginny a starostlivě si ji prohlédla. Už i jí se nepochybně donesla zpráva o první hodině ČM s Amycusem.
"Jo," vyhrkla automaticky, dneska už asi po desáté a pokřiveně se usmála. Věděla, že tímhle peklem prochází všichni a všichni jsou také jeho součástí. Chyběli jí její dva nejlepší kamarádi, ale byla neskutečně vděčná Ginny za její neustálou přítomnost. Většinu času teď trávila s ní.
"Jaký byl den?" zeptala se Hermiona své kamarádky.
"Dneska to docela ušlo…Hermi, mně taky chybí Ron a Harry," řekla, jako by jí četla myšlenky.
"Je to tu teď bez nich takové zvláštní. Prázdné," dodala Hermiona.
"Ale oni jsou v pořádku," řekla rozhodně, přestože jí v hlase zaznívala nepatrná nejistota.
"O tom nepochybuju."

1.kapitola | Další »