Prosinec 2011

11.kapitola - Nevydařený plán

27. prosince 2011 v 22:14 | Denise Brooks |  Mé srdce tluče hned vedle tvého
~¤~

"Miluješ ho?" Na tu otázku neměla odpověď. Jen němě pokrčila rameny. Ginny už jí dala pokoj, ale v následujících dnech se na ni dívala zvláštně a tak nějak odtažitě. Hermiona věděla, že je zcela zbytečné se o tom bavit. Po návratu zpět do školy si nebyla jistá, jak se situace bude vyvíjet. Jistě, že mu neskočí do náruče hned, jakmile ho uvidí, ale přece jen… Rozhodla se, že za ním zajde, ale bála se. Opravdu měla strach větší, než kdyby s ním neměla žádný vztah. Následující víkend od příjezdu, po večerce se tiše vytratila z ložnic a pod neviditelným kouzlem zašla až k chrliči. Zadržovala dech, když procházela kolem smrtijedů, kteří přísně hlídali na chodbách, a když už byla všem v nedohlednu, hůlkou odstranila neviditelné kouzlo. Dnes jí to slušelo. Vlastně se strojila jen podvědomě, ale ve skulince mysli se před ním chtěla předvést. Neviděla už ho tak dlouho! Vyzkoušela pár hesel a při třetím se vysunulo točité schodiště. Spěšně po něm vyběhla nahoru a jemně zaklepala na dveře ředitelny. Chvíli bylo ticho, až se bála, že tam nikdo není.
"Dále," ozvalo se nevrlé zamručení z ředitelovy pracovny. Stiskla tedy kliku a ostýchavě vešla dovnitř. Vzhlédl od hromady práce, až když zavřela s klapnutím dveře. Vypadal zase unaveně a výraz v sinalé tváři byl překvapený.
"Ahoj," pozdravila nesměle a váhavým krokem přistoupila ke stolu.
"Co tady děláte, slečno Grangerová?"
Ztuhla a drobný úsměv jí zmrzl na rtech.
"Cože?"
Pousmál se. Ulevilo se jí a posadila se mu na klín. Rozepnul jí knoflíček sněhově bílé halenky a políbil její rty. A pak už jen krásná hodina.

"Nevíš, kde se potlouká Potter?" zeptal se jí naoko ledabyle, když se oblékala. Vystrašeně se přestala oblékat, jen na něj hleděla.
"To je to jediné, co ti nemůžu říct", zašeptala, "a ty to víš."
"Nevěříš mi?"
"Nechci se cítit provinile…Harry je můj kamarád."
Nemohla to nikomu říct, bylo to tajemství Řádu. Už věděla, kde je. Dal jim vědět zvláštní poštou neviditelného ptáka. Trvalo jim dost dlouho, než na to kouzlo přišli, ale povedlo se. Ukrýval se nyní v Řecku, na jednom z ostrovů. Společně s jedním slavným čarodějem vytvářel kouzlo, které by porazilo lorda Voldemorta. Jí se to zdálo naprosto pošetilé, ale musela svého kamaráda podporovat. Také sháněl kouzelníky do armády proti černokněžníkovi. Nikdo nevěděl, kdy se vrátí…
"Vypadni,"řekl ostře najednou.
"Fajn," zamumlala naštvaně, zapnula si sukni a s neviditelným kouzlem zmizela za dveřmi. Třískla s nimi, což v něm probudilo rozzuření. Nějaká mladá holka mu přece nebude třískat s dveřmi. Slabý hlásek v hlavě mu našeptával, že to není žádná jeho dcera, nýbrž přítelkyně, kterou před pár chvilkami vyhodil. Měla na to právo...

Následovaly další dva osamělé týdny, kdy se Hermiona se Severusem neviděli. Nevadilo jí to, ale on, když občas kdosi zaklepal na dveře ředitelny, pocítil zklamání, že to není ona. Musel zjistit, kde Potter přebývá, protože věděl, že jinak ho čeká vztek lorda Voldemorta. Jenže jak už to tak bývá, většinou nemůže mít každý všechno, ani Severus. Dnešní den byl od jeho počátku chmurný a plný špatné nálady. To dnes nedoloží správnou odpoveď Pánovi zla a pravděpodobně ho potrestá, ostatně jako vždy. Přemýšlel o tom, že by se přemístil, ale chtěl škole poskynout ochranu, takže nerušil žádná kouzla o zákazu přemístění a raději se vydal před hlavní bránu hradu. Neměl takové štěstí, takže cestou potkal tu Weayslovic holku - Ginny. Musel si vytrpět podivné pohledy, došlo mu, že už to nejlepší kamarádka jeho milenky ví. Cítil se zahanbeně a raději se na ni nedíval. Zrychlil a viditelně se mu ulevilo, když byl v polovině cesty k bráně. Když už byl u ní, poplácal rukou jedno místečko na hrudi, čímž zjistil, že má svůj lektvar proti bolesti a přemístil se.

Nebelvírská společenská místnost byla narvaná k prasknutí studenty, ale Ginny si přeci jen skrze ně prorazila cestu k ložnicím. Věděla, že tam bude. Hermiona od příjezdu do Bradavic trávila hodně času v knihovně nebo v ložnici.
"Hermiono?" oslovila ji kamarádka, která prostě měla potřebu jí říct, co viděla. Oslovená tázavě až překvapeně vzhlédla, moc se teď spolu nebavily.
"Víš já... chci se ti omluvit, jak jsem na tebe jednou vyjela skrz ředitele, že je pro tebe starý a další řeči. Promiň, udělala jsem chybu a mrzí mě to. Je to tvůj život a já bych se ti do něj neměla míchat," vychrlila ze sebe Ginny a tvářila se omluvně.
Hermiona se na ni jen chvíli dívala a pak se zvedla a objala ji. "Mám tě moc ráda, Ginny."
"Já tebe taky, Hermi," usmála se úlevně a také kamarádku objala. Když se pak obě posadily na svou postel, Ginny poznamenala: "Asi před půlhodinou jsem viděla ředitele, jak odchází ze školy."
Hermiona vzhlédla od knížky a načele se jí objevila drobná vráska. "Jak...?"
"Potkala jsem ho, jak jsem šla z Velké síně boční chodbou. Měl na sobě cestovní plášť a tvářil se... podivně."
Kniha s rámusem dopadla na zem, jak se Hermiona prudce zvedla a spěšně se převlékala do džínů a košile od uniformy.
"Počkej, co blázníš?" vyjela na ni Ginny nechápavě.
"Asi vím, kam šel. Ginny, nikdy bych Severusovi neřekla, kde je Harry, protože by to určitě řekl Pánovi zla. On to nemyslí špatně, jen dnes, když mu to nepoví, bude potrestán..."
"A co chceš teď dělat?"
"Musím za ním!"
"Co? Zbláznila ses?! Hermiono, nejprve se uklidni a až pak jednej. Vždyť mu to nebude nic platné!"
"Položím Voldemortovi nesprávnou informaci. Musím to alespoň zkusit," vychrlila ze sebe Hermiona, jemně Ginny odstrčila, přehodila přes sebe kabát, schovala do kapsy hůlku a zmizela za dveřmi ložnic. Ve společenské místnosti si vysloužila tucet udivených pohledů, nikdo tak pozdě ven nevycházel. Hermiona sotva však vystoupila z portrétu, uhodila na sebe neviditelné kouzlo a skoro běžela k hlavní bráně.

**
"Severusi, chceš snad říct, že pro mě nemáš onu informaci?" syčel Voldemort u stolu se Smrtijedy. Jen jedna chyběla. Ta nejvěrnější -Belatrix.
"Ano, to přesně chci říct," řekl klidně Severus, v hloubi duše se však nepatrně chvěl. Většina smrtijedů se uchechtlo, ale jakmile je Pán zla spražil zlostným pohledem, nasadili opět kamenné pohledy.
**
Konečně se zde dostala. Neznala to tady, nebyla tady snad ani jednou a přesto se musela hned dostat k samotnému lordu Voldemortovi. Navíc železná brána byla zamčená a formule "alohomora" ani "bombarda" nefungovala. Snažila se bránu vypáčit lidskou silou, ale marně. Místo toho jen na sebe připoutala pozornost té nejhorší smrtijedky, Belatrix Lestrangeové, která se právě odněkud vracela.
"Ale, ale," začala pisklavým hláskem a ukázala na Hermionu hůlkou. Dívka okamžitě uskočila a pohlédla do tváře světoznámé vražedkyni. Srdce měla až v krku a kolena se jí třásla. Nebyla ze sebe schopná vydat hlásku.
"Ty jsi Grangerová, viď? Ta mudlovská šmejdka, jistě. Co tady chceš?!"
"Já...potřebuju za Pánem zla," řekla k překvapení Belatrix.
"Proč?!"
"Mám jisté...informace," snažila se ji obelstít a zajela rukou k hůlce.
"A to ti mám jako věřit?", zasmála se, "tak dobře!"
Belatrix zamumlala jakési kouzlo a brána se okamžitě začala otevírat. Pak obě zamířily k sídlu a Hermiona svého pošetilého plánu začínala litovat. Bella hlasitě otevřela dveře do hlavního sálu a postrčila Hermionu dovnitř. Všechny oči se upřely na ni a jen Lucius Malfoy se odvážil promluvit.
"To je přeci Hermiona Grangerová!"
"No vidíš, Luciusi. Nejsi tak blbý, jak vypadáš," poznamenala Belatrix a pousmála se na svého Pána.
Hermiona nervózně přešlápla a koutkem oka pozorovala již poraněného Severuse. Řediteli stékal po spánku pramínek rudé krve a evidentně se ještě zotavoval z kletby Cruciatus. Čelo měla zalité potem a tep jí zběsile narůstal do vysokých čísel.
"Tak co tady mladá, mudlovská šmejdka chce?" promluvil chladný, vysoký hlas.
Hermiona se odvrátila od Severuse, se kterým se právě střetla pohledem. V očích měl překvapení se směsicí hrůzy a nechápavosti. Nepatrně zakroutil hlavou.
"E..."
"Jak to, že jste se dostala ven ze školy?" zeptal se vyčerpaně Severus. "Vždyť to je nemožné!"
"Asi by sis měl studentíky více hlídat," nechala se slyšet Belatrix a rty se jí zkřivily do škodolibého úsměvu. "No tak ji odveďte někdo!"
"Tak ji odveď ty, Bello," poznamenal Lucius a poťouchle se usmál.
"Nač odvádět, když už je tady? U nás je přece... v bezpečí," přerušil všechny Voldemort a také se chladně usmíval. Ostatní smrtijedi se zasmáli. "Tak co si nám chtěla, děvče?"
"Mám podmínku," začala Hermiona. "Co kdyby u nás na škole přestali učit...tedy vlastně i mučit smrtijedi? A já vám na oplátku dám jednu informaci, která by vás mohla zajímat."
"Jen jednu? To je ale málo na tak hodně," poznamenal Pán zla.
Hermiona mlčela. "Dobře, tak nám to pověz a my si to ještě rozmyslíme."
Ticho.
"Teď už nemáš na vybranou!" zavrčela Belatrix, vytáhla hůlku a zakřičela: "CRUCIO!"
Hermiona vyjekla bolestí a svalila se na studenou zem.
"Bello!" spražil ji pohledem Pán zla a Belatrix se stáhla. "Tak mluv," popohnal ji.
Oběť se zadívala na Severuse. Opět se střetli pohledy. Tvář měl kamennou, ale z očí mu čišel soucit.
"Imperio," zašeptal Lucius v rohu místnosti a Hermiona pocítila v hlavě příjemně teplý pocit.
"Tak to řekni!" ozval se.
"Harry... je v Řecku," říkala omámeně a nepřítomně hleděla do zdi. Severus si změny chování okamžitě všiml, ale bylo pozdě.
"Na jednom z nejmenších ostrovů", oznámila, "víc nevím."
"A vida", usmál se Voldemort a rozhlédl se po smrtijedech, "asi si někdo z vás udělá výlet...Nechápu, proč jsme to nemohli udělat dřív. Můžeš za to ty, Severusi! To ty jsi nám říkal, že ta šmejdka to neví! Za to ještě zaplatíš, ale pojďme sestrojit plán," spiklenecky mrkl. "Odveďte ji zpátky a vymažte jí paměť!" poručil Pán zla spokojeně.

«Předchozí | 11.kapitola | Další »

Veselé Vánoce + Zázraky se dějí

24. prosince 2011 v 10:32 | Denise Brooks |  Různé..
Hou hou Vánoce tu jsou!

Opravdu už je tady Štědrý den a mně se tomu těžko věří, že to tak rychle uteklo. Jak si vůbec prázdniny užíváte a jak se těšíte na dnešní, dlouho očekávaný večer? Já celkem jo :). Sice tam nebude ten PC v pokoji, ale to se vsákne... Navíc už mám zase super náladu a problémy se vyřešily :). Kapitolku povídky "MSTHVT" jsem nějak nestihla napsat, přestože jsem včera chvíli psala. Omlouvám se, ale přináším vám dnes k Ježíšku takovou krátkou jednorázovou povídku. Musela jsem ji i přepsat, protože ten konec nebyl šťastný - zato mohla ta moje špatná nálada - a včera večer, jak jsem o té povídce přemýšlela, zjistila jsem, že se dost podobá povídce "Křídel šum" od Cass. Ještě jsem myslela, že to přepíšu, ale asi to nechám tak, ale snad to nebude Cass vadit. Nějak jsem si podvědomě brala inspiraci.
Tak přeju šťastné a veselé Vánoce, hodně dárků pod stromeček dneska a hlavně si to užijte s úsměvem! I když chápu takové ty zmatky s rodiči - znáte to... xD
A snad ještě...příjemné počteníčko ;)


~¤~

10.kapitola - Smíšené pocity

17. prosince 2011 v 20:35 | Denise Brooks |  Mé srdce tluče hned vedle tvého
~¤~

Ráno Hermiona zklamaně objala prázdný polštář, který dosud voněl po Severusovi, ale on už se neobjevil. Každý večer vyhlížela z okna, jako by ho mohla zahlédnout, ale marně. Nastal den odjezdu k Weasleyovým a jí se tam vůbec nechtělo. Věděla, že všechny starosti, které u tetičky Claudie nechala vyprchat z hlavy, se opět vrátí. A však se těšila na Ginny a ostatní členy rodiny zemřelého kamaráda, jen Ron jí tam bude chybět. I Harry, o němž neměla páru, kde by mohl být. Měla vztek na Severuse, že jí nenechal jediný vzkaz, jedinou větu s rozloučením. Odmítala věřit, že by jí jen surově využil na ukájení svých potřeb. Doufala, že je v tom něco víc než sex. Alespoň jen špetka lásky, nebo ho jen svedla? To snad ne, to už by přece pak podruhé nepřišel, ale co za tím tedy je? Sama se ve svých citech ztrácela. Nikdy by jí nenapadlo, že "poprvé" bude s ním, a že k němu možná něco cítí.

Vánoce si však s Weasleyovými užila. Čekala, že budou všichni ve smuteční náladě, ale právě naopak. Ginny Hermioně vysvětlila, že pro Rona nemůžou věčně truchlit, přestože to byl jejich milovaný syn a bratr zároveň. Paní Weasleyová prohlásila, že Ron zemřel statečně a že si nezaslouží, aby kvůli tomu plakali. Když pak šla Hermiona spát, do okna začala ťukat malá a povědomě známá sovička s malým balíčkem v zobáčku. Hermiona přespávala v pokoji s Ginny, a jakmile si sovičky všimla Ginny, okamžitě přiskočila k oknu. Pravděpodobně čekala dárek, či nějaký dopis od Harryho. Dychtivě se snažila dárek otevřít, ale všimla si jména na obalu. "To je pro tebe, Hermi," řekla Ginny a očividně byla zklamaná, ale usmívala se, když dárek kamarádce předávala.
"Vážně? To je ale určitě nějaký omyl. Raději to ani nebudu otevírat," bránila se Hermiona a rudla jako pivoňka, když pomyslela, co by na vztah Severuse a jí řekla Ginny. Ginny byla pohotová. Vytáhla hůlku a chystala se vyřknout jakési kouzlo proti černé magii. Hermiona hned vystřelila a vytrhla jí hůlku z ruky. "Co to vyvádíš? Vždyť bys ještě měla problém na ministerstvu!"
"Tak ho otevři," naléhala Ginny a Hermiona neměla na vybranou. Posadila se na židli k psacímu stolu a opatrně roztrhla malý balíček třesoucíma se rukama. Ginny jí hleděla přes rameno. Uvnitř byla krabička s parfémem a Hermiona nechala slétnout malý svitek pergamenu na zem v domnění, že si toho Ginny nevšimne. Ale bylo pozdě, všimla.
"Počkej, Hermi. Vypadl z toho nějaký lísteček!" poznamenala Ginny a už se rozhlížela po zemi. Hermiona se jej snažila přišlápnout botou, ale marně.
"Šlapeš po něm!"
"No jo, promiň!" vyhrkla už rozčileně Hermiona a ohnula se pro lístek.
"Tak ho ukaž!"
Hermiona to vzdala. "Slíbíš, že to nikomu, ale vůbec nikomu neřekneš?" zeptala se šeptem.
Ginny očividně zaváhala, ale okamžitě přikývla a tvářila se naprosto vážně, tedy skoro. Trochu se usmívala. Hermiona rozevřela lísteček, na němž bylo krasopisně napsáno: Veselé Vánoce, Hermiono. Severus S.
"Severus Snape?" vyhrkla překvapeně Ginny.
"Psst!"
"Proč ti posílá dárky?" doléhala Ginny už šeptem. Hermiona sklopila pohled k zemi, a když byla její kamarádka pořád tiše, vzhlédla. Ráda by jí otevřela mysl, aby si všechno sama přečetla a ona se nemusela trápit s větami.
"On byl také u tetičky Claudie…je to známá od jeho matky," zašeptala chraplavě Hermiona, jelikož hlas se jí lomil.
"Dobře, ale to není důvod, aby ti posílal na Vánoce dárky zrovna Snape!" nechápala Ginny.
"Tebe to vážně ještě nedochází?!"
Ginny zavrtěla hlavou.
"Spala jsem s ním, to se stalo," zašeptala a jako by si začala teprve teď uvědomovat, co to znamená. Po tváři se jí skutálela velká slza.
"Co?"
"Opakovat to nebudu!"
"A to tě jako on…donutil?"
"Proboha! Ne, nedonutil! Chtěla jsem…" vzlykla a rozplakala se.
"Tak proč brečíš? No tak, Hermi," objala ji a pohladila po zádech.
"Neměla jsem to dělat…vždyť je na straně Pána zla!" zhrozila se Hermiona, a když teď o holé pravdě mluvila, rozplakala se ještě víc.
"Každý člověk dělá chyby," konejšila ji Ginny, ale stále se tvářila nevěřícně.
Když Hermiona přestala plakat, odvážila se Ginny na jednu z nejdůležitějších otázek. Vlastně ta otázka byla nejdůležitější! "A Hermi?"
Hermiona vzhlédla, do tváře jí spadaly pramínky hnědých vlasů.
"Miluješ ho?"

« Předchozí | 10.kapitola | Další »

9.kapitola - Blízkost dvou těl

10. prosince 2011 v 21:09 | Denise Brooks |  Mé srdce tluče hned vedle tvého
Přístupnost : 15+

~¤~
Hermiona zrovna přikládala polínko do plápolajícího krbu, když v tom v místnosti zaznamenala čísi přítomnost. A ta vůně kolínské se nesla až k ní. Na rtech se jí objevil drobný úsměv. Ani se neotáčela a pozdravila: "Dobrý večer, pane řediteli."
Chvíli bylo ticho. Znejistěla. Ohlédla se přes rameno a pohlédla do pobavené tváře Severuse Snapea.
"Nejste si jistá svým jednáním, slečno Grangerová?" rýpnul si.
"Neodpověděl jste mi, myslela jsem, že jste odešel."
"Jistě. To je vám podobné. Raději se vymlouváte, než abyste přiznala svou chybu či omyl," odfrkl si.
"Když myslíte. Ale aspoň v něčem jsem vám podobná," opětovala.
"Co si to…?"
"Při nejhorším mě vyhodíte ze školy," ušklíbla se.
"Tu radost vám neudělám," řekl klidně a opřel se o křídlo piana.
Zvedla se od krbu a posadila se na stoličku k pianu. Zpříma teď pozorovala jeho tvář, ale on hleděl kamsi do plamenů praskajícího krbu. Teprve za pár vteřin, kdy se na něj pořád dívala, vzhlédl a nadzvedl obočí. Usmála se.
"Je opravdu tak krásná," pomyslel si a prohlížel si každý pramen jejich dlouhých vlasů, každou mladou vrásku v jejím obličeji a pak ty oči. Oříškově hnědé oči, plné ženské něhy. Věděla, že ji pozoruje a srdce se jí pod modrou halenkou divoce rozbušilo. Pohlédl na její rozšířené rty do úsměvu. Svůdného úsměvu? Nebyl si jistý, proto se jí podíval do očí, čímž chtěl vniknout do její mysli. Ale jako by byla uzavřená. V těch očích vyčetl možná touhu. Postavila se a přešla k němu. I ona už uměla číst v těch tmavých očích a ruku položila na jeho hrudník. Jemně ji k sobě přitiskl a přičichl k těm voňavým vlasům. Poté se přiblížil k její tváři a zkoumal ten něžný a zároveň toužebný pohled plný vášně. Nyní si byl jistý. Hladově ji začal líbat a ona si pomalu odepínala knoflíčky modré halenky. Když však přiblížila ruce k jeho hábitu, lehce je odstrčil. Nechápala a na chvíli se zastavila. Věnoval jí mírný úsměv a nepatrně přikývl. Levou rukou zajel do jejich vlasů a pravou do halenky. Hlasitě vydechla a on ji posadil na křídlo piana.
Byla už teď jen v rudém spodním prádle a i on jí dovolil svléct hábit. Při svlékání kalhot zrychleně dýchal, když se přes tenkou látku dotýkala mužské chvály. Přes oblečení nešlo vidět to silné tělo a teď se nestačila divit. Po marném pokusu rozepnout podprsenku se usmála a rozepnula ji sama. Poté ji elegantně hodila na zem a nechala Severuse osahávat ta mladá a pevná ňadra. Spokojeně zajela do černých slipů a nahmatala (to nebudu psát, promiňte - domyslete si xD ). Slastně vzdychl a pomohl jí stáhnout kalhotky. Při naléhavém svlékání však nevydržely a natrhly se.
"Pardon," zašeptal a oba se usmáli.
Lehla si celá na křídlo piano, které se jen lehce prohýbalo pod její váhou a ruce si položila za hlavu. Nebyly žádné otázky, přestože byla Hermiona stále ještě panna a on to věděl. Však jemně do ní vnikl, při čemž zavřela oči a tiše zasténala. Bolestí, která se postupně změnila ve vzrušení. Severus přirážel jemně a pomalu, ale po pár chvilkách se pohyboval pravidelně a rychle a nakonec slastně vydechl. I Hermiona vzrušeně vydechla, když byla u vrcholu. Ještě víc se k němu přisála a zaryla nehty do jeho zad. Svezl se na malý kobereček a ona si opět lehla na piano. Jen tak leželi a zrychleně dýchali v doznívajícím orgasmu. Nikdo nic neříkal, ale to se rázem změnilo, když uslyšeli kroky po rozvrzaných schodech a tlumené volání tetičky Claudie: "Hermiono, Severusi!"
"Kurva," zanadával polohlasně Severus a spěšně se soukal do svých šatů. Hermiona se snažila dostat do podprsenky, ale prsty se jí klepaly a nebyla schopná ji zapnout. Kalhotky měla na boku natrhnuté a sukni nedupnutou. Severus už však byl skoro oblečený.
"Sakra," zamumlala a zkoušela další marný pokus, když v tom její ruce odstrčily ty jeho a úspěšně zapnuly rudou podprsenku. "Díky," zašeptala a už se oblékala do halenky. Severus si sedl na stoličku a naoko listoval notovým sešitem. Hermiona nestihla zapnout všechny knoflíčky, ale jakmile si založila ruce, nebylo to téměř poznat. Téměř.
Dveře se otevřely a dovnitř rázně vstoupila Claudia se slovy: "Hledala jsem vás po všech pokojích a vy si tady hrajete." Hermiona naštěstí stihla zakrýt smích zakašláním. "Nebudeš nemocná? Úplně ti slzí oči," poznamenala starostlivě Claudia. Teď zase cukaly Severusovy koutky k úsměvu.
"Severusi, co říkala Eileen na ty knihy?" zeptala se Claudia.
"Jednu z nich už začala číst," odpověděl a opět se tvářil naprosto vážně.
Claudia se podívala na Hermionu a zkoumavě si ji prohlédla. "Ulétl ti knoflíček, zítra mi tu halenku dej, já ti ho přišiju, pokud ho najdeš."
Hermiona se naoko zatvářila překvapeně a pohoršeně nad utrhnutým knoflíkem, ale její výraz se změnil, jakmile zaostřila na křídlo piana. Malý bílý knoflíček se na černé krásně vyjímal. Opatrně se opřela o piano a natáhla pravou ruku. Pevně ho sevřela v dlani a ruce si založila.
"No…už půjdu. Tak dobrou noc," usmála se Hermiona, a když se tetička nedívala, úsměv změnila v mírně svůdný. Nepochybně jej věnovala Severusovi.

Byla trochu zklamaná, že to bylo tak narychlo, ale večer ji znovu navštívil.
"Co tady děláte?" zeptala se šeptem. Seděla teď na židli u stolu a v rukou svírala jakousi malou knihu při svitu jediné svíce. Knížku však hned odložila, když se k ní přiblížil a stáhl jedno ramínko noční košilky.
"Víte vůbec, s kým máte tu čest?" optal se a už ji ukládal do postele.
Tázavě se na něho podívala. "Neotrávil jste ji snad?"
"To už by mi matka nikdy nedala pokoj," zamumlal a spěšně sfoukl svíci.

«Předchozí | 9.kapitola | Další »

8.kapitola - Návštěva

9. prosince 2011 v 20:28 | Denise Brooks |  Mé srdce tluče hned vedle tvého
~¤~

Druhý den dopoledne Claudia s Hermionou dopekly cukroví a nechaly ho chladit ve spíži. Ještě před obědem naskládaly pár kousků od každého druhu do krabice a pečlivě ji převázaly, aby se neotevírala. Severus se objevil až později odpoledne - někdy kolem čtvrté hodiny.
"Matka moc děkuje…i já," řekl Severus a nepatrně se usmál. Claudia si toho skoro ani nevšimla, zato Hermiona až moc dobře a musela se také usmát. Tetička na chvíli kdesi odešli, takže Hermiona se Severusem osaměli.
"Vy se přemisťujete?" zeptala se, čímž prolomila ticho voňavé kuchyně.
"Ano, autem jezdit nehodlám."
"Vy umíte jezdit autem?" zeptala se překvapeně a očividně si nevšimla, že by ho mohla urazit. Vrhl na ní opovržený pohled. Zčervenala.
"Pardon", pípla, "jen mi to bylo trochu divné. Já si vás prostě nedokázala představit," omlouvala se. Naštěstí do kuchyně zpět došla Claudia a v rukou svírala tašky, úplně napěchované knihami. Vítězoslavně si oddechla a opatrně je položila ke dveřím. "Tyhle knížky se Eileen určitě budou líbit. Tím jsem si jistá! Jen ji je dones, Severusi. Aspoň se nebude nudit," mrkla se spokojeným úsměvem a přešla ke kuchyňské lince, ze skříňky vytáhla hrníček a z konvice si do něj pohodově nalila čaj. Severus ohromeně zíral na ty dvě velké a pravděpodobně těžké tašky a rty se mu zkřivily do úšklebku.
"Hlavně prosím tě nezapomeň na to cukroví!" strachovala se a upila čaje. Severus nahodil ironický úsměv a Hermiona s cukáním svých koutků k úsměvu čekala jakousi kousavou poznámku.
"A váš dárek pro matku také náhodou nemám vzít?"
"Jsi velice laskav", usmála se Claudia, zjevně vůbec nepochopila ironii, "ale už zvládnu sama!" mávla rukou a s tichým mumláním se posadila ke stolu. Hermiona už byla úplně rudá, jak se snažila potlačit smích a pusu si raději zakrývala rukou. Claudia však už ani jednomu nevěnovala pozornost, byla zahalená do svých vlastních myšlenek.
Když se o pár minut snažil Severus všechno vzít do rukou, jedna z tašek mu vypadla a obsah knih se rozsypal na podlahu předsíně.
"Co to provádíš?! Možná by měla jít - či přemístit se, nebo jak se tomu říká - Hermiona a pomoct ti," navrhla Claudia klidně. Hermiona však zrudla a vyhrkla: "To se nemůžu vnucovat, teti. Myslím, že pan ředitel nechce, abych…"
"To bych měl vědět nejlíp já, co chci a co ne, nemyslíte?" nadzvedl obočí.
"No vidíš, tak běž s ním a pomož mu," strkala ji ze dveří Claudia.
"Vážně chcete?" zeptala se nejistě Hermiona.
"Pokud budete tak laskavá, slečno Grangerová, raději konejte a nemluvte!" řekl a podal jí krabici s cukrovím. "Chytněte se mě."
Za chvíli už oba stáli před vchodem do kouzelně vypadajícího dřevěného domečku s malou zahrádkou. Kolem bylo plno dalších domků, postavených na stejný či podobný způsob. Hermiona se rozhlédla kolem a usmála se. "Je to tu moc hezké."
"Půjdeme?" přerušil ji trochu netrpělivě Severus a otevřel branku. Hermiona mu byla v patách a nervózně se kousala do spodního rtu, když vcházeli dovnitř. Vše vypadalo staré, skoro jako u tetičky, ale bylo to tu útulnější a bylo tady příjemně teplo. Po pravdě čekala něco děsivějšího a chladnějšího. Když dorazili do obýváku, v křesle seděla stařenka s šedivými vlasy, ledabyle sepnutými do drdolu a vrásčitou tváří. Byla určitě starší než Claudia. Přes kolena měla přehozenou kostkovanou deku a v rukou křečovitě svírala jakousi knihu.
"Dobrý den," pozdravila zdvořile Hermiona a vřele se usmála. Eileen nevypadala nemocně, ale jakmile promluvila, hlas měla chraptivý a oči zarudlé. "Zdravím tě, děvenko! Ty jsi Severusova dívka? Ráda tě poznávám. Však už bylo na čase, Severusi…" usmívala se od ucha k uchu stařenka a po chvíli prohlížení Hermiony, která už byla rudá jako červánky, se podívala na Severuse. I jeho sinalá pleť tentokráte chytala nachovou barvu.
"Mami, to není moje přítelkyně! Přišla mi jen pomoct s tím harampádím, co po mě poslala Claudia," vysvětloval a jeho hlas zněl téměř až prosebně. Snad aby o tom už přestala mluvit, ale Eileen se nedala jen tak odbýt. "Že není? To je ale škoda, Severusi. Jen se podívej, jak je hezká! Ty vlasy a co teprve ty oči. Taková milá dívenka," rozplývala se.
"Mami, nech toho!" procedil skrz zaťaté zuby a vrhl po ní zlobný pohled.
"No tak se hned nečerti! To je hrozný bručoun," pošeptala dosti hlasitě Hermioně, které už opravdu nebezpečně cukaly koutky. Čekala, že paní Snapeová bude přísně vyhlížející dáma s pečlivě sepnutým drdolem a zlým sarkasmem.
"Je to moje studentka, matko!"
Eileen už však nic neříkala. Jen se na Hermionu usmívala a občas zakašlala.
"Tak moc vám děkuji, slečno Grangerová," snažil se to ukončit, ale do toho se opět ozvala jeho matka. "Copak Hermionu necháš jen tak jít? Bez čaje? Myslela jsem, že jsem vychovala galantního muže!" zlobila se a už šouravým krokem mířila do kuchyně.
"Dobrá, dobrá…běž si sednout i se slečnou Grangerovou a já ten čaj udělám," řekl jedovatě.
"Už bych měla opravdu jít, musím zpátky za tetičkou, ať si nedělá starosti," zapojila se do hovoru Hermiona a už se loučila. "Tak na shledanou!"
Paní Snapeová se jen usmála, rozloučila se a pohoršeně zamlaskala nad svým synem. Pak mu ještě něco nazlobeně pošeptala, ale to už Hermiona nemohla slyšet, jelikož už byla v předsíni. Za vteřinku se však objevil v předsíni i Severus a zavřel za sebou dveře. Cítil se zahanbeně, ale rozzuřeně zároveň. "Promiňte, slečno Grangerová, asi to nebyl dobrý nápad vás sem brát. Moje matka je jen…"
"Starostlivá a má vás opravdu ráda," dokončila za něj. "Já to chápu, pane řediteli," usmála se.
Když jí otevíral dveře a ona procházela kolem něj, byla mezi nimi jen opravdu malá vzdálenost a ona opět ucítila tu známou kolínskou.
"Tak nashle!"
Nerozloučili se však na dlouho. Druhý den večer se opět v domě objevil a tentokráte nebyla jejich blízkost tak odtažitá…
{Tak konec pohádky a od příště nadrsno xD Né sranda! xD}

« Předchozí | 8.kapitola | Další »


Maska smrti

8. prosince 2011 v 11:11 | Denise Brooks |  *Téma týdne*
Ahojky,
tak zítra už rázuju na krev a následně do školičky xD, Azkabanu zas*aného xD...Ale co se dá dělat. Máti mi sice říkala, že bych měla ještě zítra zůstat doma, ale já už tam potřebuju jít, ať si můžu zjistit, co všechno probrali a pak o víkendu se trochu poučit. Doufám, že se tam zítra neukážu jako nějaký pitomec xD, protože já se vážně moc na to učení nepodívala, jen nějaké ty zápisy mám, co mi kámoška naskenovala. Takže mám krapet nervy. Btw..začala jsem psát další kapitolku povídky "MSTHVT", takže by tady zítra večer mohla být ;), nebo u víkendu ;). Teď už ale k TT, napsala jsem básničku! xD Původně to měla být jednorázovka, ale jaksi nebyl nápad a dneska ráno mě políbila múza, tak jsem začala psát xD. Je to zase střelené, beztak to nedává smysl, ale když už to mám napsané... xD

~¤~


7.kapitola - A river flows in you

7. prosince 2011 v 15:43 | Denise Brooks |  Mé srdce tluče hned vedle tvého
~¤~

*Komu nejede video, tak klikněte TADY

"Dneska jsme toho hodně stihly, děkuju za pomoc," řekla s úsměvem při večeři Claudia.
"Není vůbec zač! Na tom trhu to bylo báječné," usmívala se Hermiona a vzpomínala na vánoční trhy, které odsud byly ani ne 5 km. Odpoledne už pekly některé druhy cukroví a zítra měly pokračovat, takže celý den se zkrátka vydařil. Tetička pak prohlásila, že si půjde dát koupel a pak si sedne s knihou dole v malé knihovně. Hermiona se okamžitě ztratila v místnosti s pianem. Zapálila i oheň v krbu, aby v místnosti nebylo takové chladno a poté chvilku listovala v notovém sešitu. Až nakonec našla, co hledala. A River flows in you. Trošku váhavě se posadila na malou stoličku a zvedla víko na klávesy. Zlehka po nich přejela a piano ze sebe vydalo melodický zvuk, nesoucí se celým pokojem. Bylo naladěné! Nadšeně před sebe položila sešit s otevřenou písní a začala hrát. V uších jí zněla tolik známá a krásná píseň a její prsty po černobílých klávesách přímo tančily. Na rtech se jí objevil drobný úsměv z potěšení z písničky. Nechtělo se jí přestat. Hrála by celou noc, ale pomalu jí klesala víčka ke spánku a ruce těžkly. Stiskla poslední klávesu, čímž piano doznělo a pokoj na chvíli pohltilo ticho, které přetrhl až hlas. Ten jeho. Zvedla se ze židličky a otočila se. Tiše vyjekla, když zaznamenala ředitelovu přítomnost. Tady ale nebyl ředitel ani profesor, jen Severus Snape.
"Nevěděl jsem, že hrajete," promluvil tiše a vešel dovnitř.
"Už odmala," odpověděla stále trochu zaskočeně. "Co tady děláte?"
"Kradu cukroví," ušklíbl se.
"Ach tak, jistě…ale chladí se ve spíži," poznamenala také s úšklebkem.
"Slyšel jsem piano, tak jsem se šel podívat, kdo mi na něj hraje."
"Je vaše?"
"Tak trochu. U sebe doma místo nemám a dát si ho do ředitelny…to by asi bylo divné, že?"
"To by bylo zvláštní", přitakala s úsměvem při té představě, "vy také umíte hrát?"
"Jistě a ta píseň, kterou jste hrála pořád dokola, patří k mým oblíbeným."
"Je opravdu moc hezká. A tetička Claudia…to je taky nějaká vaše příbuzná?" vyptávala se zvědavě.
"Zná se s mou matkou."
Hermiona nikdy nepřemýšlela o rodině profesora Snapea. Teď ale uvažovala, zda je také tak chladná a ironická. Severus si lehce odkašlal. Dívala se na něj a byla si jistá, že se jí momentálně hrabe v myšlenkách. Ve tváři měl pobavený výraz a rty zkřivené do úšklebku. Rychle sklopila pohled k zemi.
"Na Vánoce jedete k Weayslovým?" zeptal se jen tak mimochodem. Vzhlédla.
"Ano, dvacátého třetího odpoledne," odpověděla. "A vy budete Vánoce trávit s rodinou?" vylétlo jí z úst dřív, než to stihla zarazit. Nikdy v jejich rozhovoru nepadlo příliš osobních slov.
"S matkou," opravil ji a nevypadalo to, že by byl kvůli jejím otázkám naštvaný.
"Kde vaše matka bydlí? Na venkově?" odvážila se.
Očividně ho její zájem překvapil, ale nic nenamítal. Ostatně tady to nebyla studentka, jen Hermiona Grangerová. Ale přeci jen stále Grangerová!
"Ano, je to odsud asi osm kilometrů."
"Takže tam je váš rodný domov?"
"Bydlel jsem tam až do dokončení školy," odpověděl stroze.
Přikývla. Nechtěla ho rozčílit, takže raději navázala na jiné téma.
"Zítra budete s námi péct poslední kousky cukroví?" optala se s pobaveným úsměvem, hrajících na jejích růžových rtech.
"Já ho raději jen zkusím a pak odnesu něco domů."
"Vy doma nepečete cukroví? Myslím…vaše matka?"
"Ne, je nemocná."
"Aha, promiňte," vyhrkla a už mířila ke dveřím. Uznala, že otázek už bylo dost.
"Tak tedy…dobrou noc," pousmála se, když kolem něj procházela. Vdechla tu důvěrně známou vůni kolínské, kterou si dříve neuvědomovala a úsměv se jí rozšířil. Raději uhnula pohledem, ale už bylo pozdě. I jemu cukaly koutky k úsměvu, ale ovládl se. "Dobrou noc."
Hermiona se rychle vytratila do svého pokoje a po brzkém ulehnutí do postele také brzy usnula. Na dobrou noc jí hrál tlumený zvuk piana. A river flows in you.

« Předchozí | 7.kapitola | Další »

6.kapitola - Odjezd

4. prosince 2011 v 17:25 | Denise Brooks |  Mé srdce tluče hned vedle tvého
~¤~

Od posledního setkání Hermiony a ředitele uběhly bezmála dva týdny. Vlastně ho po celou dobu neviděla, až dnes.
S příchodem prvního poprašku sněhu, který přece jen alespoň trochu rozjasnil tváře obyvatel hradu, dorazila do Bradavic nemilá návštěva. Zrovna při obědě se rozrazily dveře a dovnitř vpadl vystrašený třeťák a udýchaně se držel za hrudník.
"Lestrangeová! Na hradě!" oznámil hlasitě celé síni. Studenti i profesoři se zatvářili buď pohoršeně, nebo vyděšeně - spíše to druhé. Třeťák se za pár vteřin ztratil v davu, který spěchal do předsíně. Každý se chtěla přesvědčit na vlastní oči, že student nelže. Mezi tlačícími byla i Hermiona a Ginny. Obě měly ve tvářích strach a zděšení.
Opravdu už se za chvilku otevřela křídla hlavních dveří a dovnitř vkráčela s hrdě vztyčenou hlavou a povýšeným výrazem ve tváři samotná Belatrix Lestrangeová.
"Hm…jak dojemné", začala naoko rozplývavě, "kolik kouzelníků se na mne přišlo podívat!" vydechla dojatě a krákavě se zasmála. Nikdo ani nedutal, jen na ni hleděli. Neville se mračil.
"Bohužel", ozvala se opět se strojeným úsměvem na plných rudých rtech, "teď na vás nemám čas. I když dokud tady nebude Severus…"
Svou větu nestihla ani dokončit, jelikož ředitel se právě objevil na schodech s lehce nadzvednutým obočím a kamennou, naprosto nepřístupnou tváří.
"Á, zdravím tě, Severusi! Právě jsme o tobě mluvili…"
"Půjdeme?" přerušil ji chladně oslovený a netrpělivě vyčkával na odpočívadle.
"Jistě," řekla a s klapotem vysokých podpatků černých kozaček zamířila k němu. Ostatním věnovala pouhý opovržlivý pohled.
"Co tady chce?" ozvala se jako první hermiona, ale Belatrix ještě nebyla v dostatečné vzdálenosti, aby ji neslyšela. Pohotově se otočila a nahodila ironický úšklebek. Oči, v kterých se jí nebezpečně blýskalo, vyhledaly Hermionu a mnozí kolem zatajili dech.
"To jsi byla ty! Grangerová! Chovej se slušně, nebo špatně skončíš, děvenko!" vyštěkla na ni a ruka jí zasvrběla k hůlce, ale poté rychle odkráčela.
Po zbytek dne ji už nikdo neviděla. Ani ředitele, ale to nebylo nic nového. O svém setkání v knihovně Hermiona s nikým nemluvila a ani to neměla v plánu.
---
"Ta holka by nám mohla pomoct", domlouvala Snapeovi Bella v ředitelně, "vsadím se, že ví, kde ten zmetek je!"
"Neví to," prohlásil rozhodně Severus a unaveně si konečky prstů promnul spánky.
"Jak to můžeš vědět?" dorážela na něj pořád.
"Bello, používáš někdy ten svůj mozeček? Nebo jak přepokládám úplně bezmyšlenkovitě se hrneš do věcí, o kterých nemáš ani páru! Potter se neustále přemisťuje. O tom už ostatně máme důkaz a nic jako hlídáček neexistuje. Nemůže tušit, kde je!" vyjel na ni jedovatě.
"bude se do mě navážet? Myslíš si, že jen ty jsi ten chytrý? Ale to se pleteš!" osopila se na něj a po těchto slovech naštvaně odkráčela. Při první příležitosti seslala na vystrašeného prváka mučící kletbu. Vybila si tak alespoň část svého vzteku. A pak zmizela.
---
Přesně, jak studenti doufal, nic moc se toho nezměnilo a každý mohl na Vánoce odjet domů a to už 16. Prosince!
"Letos to bude zvláštní," pronesla Ginny nepatrně sklesle, když si večer před odjezdem balily kufry. V ložnici teď byla jen ona a Hermiona. Obě myslela na totéž. Na Rona.
"To bude," přitakala Hermiona, ale přesto se těšila, až odtud zmizne.
"Mohla si ale k nám přijet už semnou, zítra," poznamenala Ginny, jakmile do kufru vkládala své učebnice lektvarů.
"Já vím, tvoje mamka je moc hodná, že mě pozvala, Ginny, ale já vás teď musím nechat o samotě. V rodinném kruhu, když teď…když Ron…zemřel. Říkala jsem si, že i na Vánoce…"
"To ne, Hermi, musíš přijet! To už je samozřejmost!" vyhrkla Ginny a v očích se jí zaleskly slzy. Nepochybně patřily Ronovi.

Druhý den ráno se obě kamarádky rozloučily, protože Ginny se rovnou přemisťovala, zatímco Hermiona jela Bradavickým expresem do Londýna a odtamtud až ke své vzdálené tetě. U hlavní brány se ohlédla a podívala se na hrad. Přestože byl vzhledem pořád stejný, změnil se. V nejvyšší věži zahlédla mužskou postavu, stojící u okna a pozorujíc davy svých vlastních studentů. S podivnými pocity se odvrátila a spěchala za kamarády. Tentokráte jen za Nevillem a Lenkou.
Před středně velkým domem s malou zahrádkou bylo liduprázdno. Atmosféra Vánoc zde však byla o mnoho silnější než v Bradavicích. Stromky v zahradách byly nastrojené světélky a baňkami, v oknech svítila všelijaká výzdoba a i lidé se více, vzhledem k situaci, usmívali. Alespoň o Vánocích.
Hermiona se zhluboka nadechla, zvedla ruku a přitlačila na zvonek. Jen pár vteřin a ve dveřích se objevila postarší malá žena s šedivými vlasy v drdolku, však milým výrazem ve vrásčité tváři. Jakmile zaostřila na Hermionu, přívětivě se usmála, čímž odhalila zářivou protézu. "Zdravím tě, Hermiono! Pojď dál, jen pojď!" přivítala ji a otevřela dveře dokořán.
"Ahoj tetičko Claudie," usmála se vřele a trošku váhavým krokem vstoupila do chladné, očividně nezateplené předsíně s pouhým obrázkem květiny na bílé zdi, botníkem a věšákem. V dalších částech však bylo příjemně. Místnosti sice nebyly úplně zateplené, ale bylo zde pečlivě uklizeno a v pokoji, který nyní patřil Hermioně, nechyběly ani malá kamna s hromádkou nasekaného dříví.
"Máte to tady opravdu…pečlivé," řekla Hermiona a jen stěží potlačila překvapení vzorného domku starší paní. Claudia jakoby jí četla myšlenky. "Ach…to ne já sama! Pomáhá mi tady jeden hoch, spíše muž", ledabyle mávla rukou, "patří k vám. Myslím, ke kouzelníkům," zašeptala a usmála se. Hermiona chápavě přikývla.

Po skvělé večeři zamířila Hermiona do svého pokoje s tím, že už je unavená. Vlastně byla, ale už při příchodu si všimla dveří na druhé straně chodby a nějak zvláštně ji lákaly.
"Asi to je jen tetina ložnice," pomyslela si, ale přesto se tam tiše vydala. V ruce svírala rozsvícenou hůlku a ve tváři měla dychtivý výraz. Jakmile stiskla kliku a dveře s tichým zavrzáním otevřela, naskytl se jí pohled na prostorný a přesto v celku útulný pokoj. Na jedné straně stál velký otevřený krb a kousek od něj velké piano s rozevřeným sešitem not na křídle černého hudebního nástroje. Po bílých stěnách byly pověšeny obrazy všelijakých hudebníků, zejména klavíristů. V šeru jen při svitu hůlky je nezkoumala. Pohled jí spočinul na pianu. Přistoupila k němu a konečky prstů projela po černém křídle. Jako by tady už někdy byla! Určitě jako malá.
"V téhle místnosti si vždycky chtěla být pořád, když jsi byla malá," řekla polohlasně Claudia, která byla opřená o futra. Hermiona polekaně uskočila, ale při pohledu na přátelský obličej své tetičky se omluvně pousmála. "Promiňte…"
"To je v pořádku! Jestli budeš chtít, můžeš si někdy zahrát."
"Opravdu?" rozzářila se Hermiona.
"Jistě, ale dnes už běž spát, je pozdě!", řekla s úsměvem, "dobrou noc."

« Předchozí | 6.kapitola | Další »