Leden 2012

Voldyho nejlepší narozeniny

22. ledna 2012 v 16:45 | Denise Brooks |  FF - jednorázovky
Ahoj všem :),

mám pro vás slíbenou komedii. Snad se na účet smrtijedů zasmějete ;D. Už z názvu vyplývá, že se bude slavit... A aby toho nebylo málo k smíchu, vytvořila jsem dneska asi během dvou hodin obrázek k téhle povídce. Kreslila jsem ho sama, což jde taky vidět. Kreslit absolutně neumím, ale myslím, že se mi povedl aspoň ten nadpis a Bella (ano, je to ta ve spodním prádle), není podle mě taky nejhorší. Ostatní postavy snad poznáte z povídky xD. Tak přeju příjemné počtení a snad budou nějaké ty komentáře ;D.


~¤~

Epilog

21. ledna 2012 v 8:43 | Denise Brooks |  Mé srdce tluče hned vedle tvého
~¤~

V malé dřevěné postýlce sladce spalo, teprve před nedávnem narozené deťátko. Nemělo tušení, oč tu v tomhle nespravedlivém a zároveň krásném světě běží. Nemělo tušení, co jej čeká a nemělo tušení ani o svých budoucích schopnostech. Tedy aspoň tak doufali jeho rodiče. Mělo před sebou život plný dobrodružství, smíchu, radosti, však určitě i občasného pláče.
"Je krásná po tobě," zašeptal muž s černými havraními vlasy a pohled upíral na dítko. Kolem pasu držel ženu, kterou miloval.
Žena se usmála. Vlastně ještě před rokem neměla páru, že by teď mohla být matkou. Tahle role jí změnila, přestože od narození potomka uběhl teprve jeden den. Ani Severus netušil, že by někdy mohl být otcem. Smířil se s osamělým životem.
"Už nikdy nechci být sám," promluvil opět do ticha a přitiskl si Hermionu blíž k tělu, aby svou myšlenku potvrdil.
"Nás už se nezbavíš. Mně se to příjmení totiž líbí," řekla s mírným úšklíbnutím a pohladila jej po boku.
"Jen kvůli příjmení?" optal se s úsměvem a pohlédl jí do očí.
"Mám desítky důvodů, proč s tebou zůstat."
"Například?"
"Povím ti je, ale pojď si lehnout. Nechci Rose vzbudit," kývla směrem k postýlce a usmála se.
Severus Hermionu na chvíli pustil, přešel k postýlce, shýbl se k malému spícímu děťátku a políbil její malinkou ručku. Jemně však, aby se malá čarodějka nevzbudila. "Dobrou noc, Rose," zašeptal a pak vzal Hermionu za ruku, při čemž ji odváděl do jejich ložnice ve společném domě. Na jejich prsteníčcích se totiž při světlu malé lampičky leskly zlaté prstýnky.

« Předchozí | Epilog


13.kapitola - Šťastní

14. ledna 2012 v 23:03 | Denise Brooks |  Mé srdce tluče hned vedle tvého
~¤~

Hermiona byla v posledních dvou dnech jako na ostří nože. Byla strachy bez sebe, když se měl Harry přemisťovat, a když si na to vzpomněla, jen zadržovala dech, aby vše klaplo podle plánu. Zároveň se bála i o Severuse. Jistě Voldemorta nepotěší, až Harryho na ostrově nenajdou. Harry se měl přemisťovat brzy ráno, což nebylo tolik okaté. Hermiona se měla vidět s Lupinem přes ředitelův krb, aby věděla, jak to dopadlo. Nakonec se přeci jen všechno povedlo, teď nezbývalo nic víc, než čekat na Voldemortův vztek.

"Dnes si tě určitě zavolá, že?" optala se jistě Hermiona Severuse a zároveň tiše se třesoucím hláskem. Přikývl. Přešla k němu a objala ho kolem ramen. "Moc mě to mrzí," zašeptala.
Hořce se pousmál, otočil se a přivinul si ji více k tělu. "Nech té lítosti," řekl důrazně, však také tiše.
Večer se vrátil s několikati řeznými ránami, umučen kletbou Cruciatus a Hermiona měla zase co ošetřovat. Už odpoledne po vyučování připravila další dva lektvary proti bolesti, jelikož počet zásob ve skříňce za pracovním stolem výrazně klesl.
"Bylo to horší než minule?" zeptala se, když mu dávala na čelo chladivý obklad.
Něco nesrozumitelně zabručel, ale Hermiona už mu dala pokoj. Zase usínala v jeho blízkosti, a když pak cosi mumlal ze spaní a škubal sebou, jemně jej probudila a těšila ho. Tak tomu bylo každý den, až na ten osudný, kdy proběhla velká bitva o Bradavice. Harry byl nucen se vrátit s již novým kouzlem zpět - Ginny se nyní cítila o něco klidněji, když byla u něj a dokonce se i Hermioně omluvila. Hermiona však tušila, že to dlouho nevydrží. Večer však celá armáda na straně dobra usilovala o vítězství z takových sil, že všichni táhli spolu a nikdo se nehádal. Jistá nervozita tam byla, ale vcelku všichni táhli za jeden provaz.
"Neměla bys..." zašeptala Ginny, když byla s Hermionou osamotě a zatvářila se ustaraně...

"Né!" Byla poslední chabá slova lorda Voldemorta, když jej Harry porazil. Skoro jako pohádka až na jedinou věc. Belatrix s pár dalšími smrtijedy utekla neznámo kam. Jistě někam, kde by mohla sestrojit další plán, ovšem to nejhorší mají za sebou.
"Musím ti něco říct," promluvil Severus přes jásot všech obyvatel hradu a neskrýval úsměv, byl šťastný. Opravdu šťastný, ale netušil, že to za pár minut bude ještě lepší. Hermiona jej objala a nedočkavě vyhrkla: "Já taky!"
Ani ho nepustila ke slovu, přeci to jen byla Hermiona a pravou rukou sjela ke svému břichu. "Jsem těhotná." Zbledl a zatvářil se na malý okamžik šokovaně, pak vykulil oči. "Opravdu?"
Usmála se a v tu chvíli je vyrušila Ginny. "Škoda, že s sebou nemám fotoaparát. Váš výraz by se skvěle hodil do Denního věštce a já bych dostala o nějakých těch galeonů navíc," řekla pobaveně a zasmála se.
Severus ji nebyl schopen ani probodnout pohledem, natož vyřknout jakousi obranu. Ta podivuhodná kamenná maska jako by se někde daleko vypařila a už se neměla vrátit. Jen stál na místě, podlamovala se mu kolena a třásly ruce, když jedna z nich si našla cestu k jejímu bříšku. "Budu otcem," řekl a hlas se mu chvěl. Tuhle chvíli by už za nic nevyměnil. Nahnul se k ní a cosi jí zašeptal do ucha. Kdo ví, zda to bylo to čarovné slovíčko "Miluji tě", ale Hermiona se zatvářila ještě šťastněji, div nepropukla v šťastný pláč.

« Předchozí | 13.kapitola | Další »


12.kapitola - Řešení

1. ledna 2012 v 17:03 | Denise Brooks |  Mé srdce tluče hned vedle tvého
~¤~

Hermiona jako by se probrala z jakéhosi příjemného snu, ale jakmile zasněně pohlédla na Severuse, nepatrný úsměv jí ztuhl na rtech. Ten výraz jí naznačoval nebezpečí a jednoduše, už jak znala ze školy, průšvih.
"Co se stalo?" optala se tiše, ale to už jí Belatrix strkala do dveří se slovy: "To ti může být jedno, běž!"
Už se na něj ani nestihla podívat, jelikož Belatrix krutě zabouchla dveře a k vlastní radosti na ni seslala pár mučících kleteb. Se zarudlýma očima od tichého pláče se Hermiona dostala zpět do Bradavic pod dohledem Belly. Co to jen udělala?

"Docela dobře si nám posloužila, šmejdko, vlastně víc než dobře. Škoda, že o tom nevíš!" To byly poslední slova Belatrix předtím, než se s krákavým smíchem přemístila. A pak ji nechala samotnou za zamčenou bránou hradu. Dívka se osamělě vydala vzhůru, cestou zmateně plakala, nechápala vůbec nic.

"Kde jsi byla tak dlouho? A jak to dopadlo?" přihnala se k ní okamžitě Ginny, jakmile vstoupila portrétem do společenské místnosti. Už na sebe nesesílala neviditelné kouzlo a jediným štěstím na žádného smrtijeda nenarazila.
"Já si na to nevzpomínám, Ginny. Asi na mě použili kletbu imperio," řekla roztřeseným hlasem kamarádce, která se celou tu dobu klepala v křesle u krbu a nemyslela na nikoho jiného, než na ni.
"Cože? Takže oni to už ví... Myslím, kde Harry je? Proboha Hermiono, já ti říkala, ať tam nechodíš. Vůbec jsem ten tvůj plán nepochopila," vyčítala jí.
"Tak si alespoň na pár minut zkus představit, že Harry by byl Severus a hrozilo mu opravdu velké nebezpečí za to, že nedonesl správnou informaci. Seděla bys ve škole jako pecka jen proto, že už ho možná nikdy neuvidíš?" vyjela zase Hermiona a na krku jí stoupala žíla od vzteku.
Neville se mezitím mezi ně vmísil a zatím jen tiše naslouchal. Vůbec nekulil oči na Hermionu, když naznačila lásku k Severusovi. Hermiona tušila, že už mu o tom Ginny vyžvanila, ostatně teď to nechtěla řešit.
"Já nevím, opravdu nevím, jestli bych šla. Jen možná pod podmínkou, že bych měla nějaký plán..."
"Plán? Ale co když jde o život? To taky budeš půl dne sestrojovat plán a pak vyrazíš v doufání, že ho ještě nikde nezabili?"
Ginny na to už neměla slov. Nadechla se, ale pak mlčela.
"Už to nezměníš, Hermi, bohužel se s tím budeme muset smířit a..."
"Smířit?" vyštěkla Ginny podrážděně, "dochází ti vůbec, co ta holka provedla?"
"Fajn, udělala jsem chybu, ale jen skrz toho, že..."
"Jasně, ten tvůj miláček", při posledním slově nepatrně nakrčila nos,"je už v bezpečí a Harry je ti už jedno, viď? Hlavně když ty jsi dosáhla cíle. Snape si za to může jedině sám, že je smrtijed. Je na straně Voldemorta, Hermiono, tak už to konečně pochop!"
Hermioně stouply do očí pálivé slzy. "Harry je můj nejlepší kamarád, rozumíš? Nejlepší! A co se týče Severuse... vůbec, ale vůbec o ničem nevíš. Neznáš ho, tak... drž hubu!" zakřičela Hermiona, rychle řekla heslo a Buclatá dáma jí neochotně pustila ven.
Netušila kam půjde, nevěděla, kdy se Severus vrátí. Věděla jen jedno. Pekelně to všechno posrala...

Rozhodla se na něj počkat u chrliče a skrýt se pod neviditelným kouzlem. Čekala dlouho a byla jí zima. Přeci jen na sobě měla jen svetr a džíny, to jí moc nezahřálo. Když pak uslyšela kroky a zahlédla kousek látky černého pláště, odstranila neviditelné kouzlo a vydala se Severusovi vstříc. V roztřesené ruce křečovitě svíral lahvičku protibolestného lektvaru a tvář měl zkřivenou do zvláštní grimasy. Těžce oddechoval a na spánku měl dosud matnou a zaschlou skvrnku krve. Rychle k němu přispěchala a snažila se mu pomoct. Nic neříkal, ale jakmile vystoupali nahoru, řekl, ať pronese jakési heslo a poté s hůlkou kouzlo, které následně otevřelo ředitelnu. Hermiona už věděla, že z ředitelny vede tajný vchod do jeho komnat, proto jej odprovodila až k ložnicím a poté ho uložila do postele.
"Zvorala jsem to," promluvila do ticha, když svírala dlaň v té svojí a prsty hladila hřbet jeho ruky.
"Ano, to nepopírám. Mohla bys mi laskavě vysvětlit, co tě tak pitomého napadlo?" zeptal se jedovatě.
"Myslela jsem, že mu zvládnu podat nesprávnou informaci a pak si tam byl ty..."
Pohlédli si navzájem do očí. Nahnula se k němu a políbila jej, poté se zvedla, přešla k malým kamnům a hůlkou zapálila oheň, pak zamířila ke dveřím, u nichž se ještě zastavila a otočila se na něj. Dosud se na ni díval. "Půjdu ti připravit lektvar proti bolesti... za chvíli jsem zpátky."
"Mám zásoby... ve skříňce za pracovním stolem," řekl tiše.
Přikývla a zmizela v již osvětlené ředitelně. Ze začátku myslela, že tam někdo je, ale pak uznala, že to je další z povedených formulí. Přestoupila ke stolu a letmo pohlédla na hromadu pergamenů. Byly tam soupisy k zaměstnancům školy a další nesmysly. Skříňka byla zamčená, ale nebylo těžké najít klíč, pokud jste znali samotného ředitele. Na ní totiž stála jakási lahvička s tmavě rudou tekutinou. Hermiona ji zvedla a našla malý klíček, vítězoslavně se pousmála a odemkla ji. Vevnitř bylo několik polic a jedna z nich obsahovala láhve tvrdého alkoholu. Na jednu, poloprázdnou se podívala pozorněji a v duchu přečetla název: "Ohnivá whisky". Další polici zaplňovaly jakési knihy, očividně jedny z nejdůležitějších, když byly v zamčené skříňce a prostřední police obsahovala malé skleněné lahvičky s lektvary. Některé však byly prázdné. Snažila se onen lektvar, co nejrychleji najít, ale bylo jich tam tolik, že jedna z prázdných lahviček jí spadla na zem a roztříštila se na několik malých střípků.
"Sakra," zašeptala a konečně vytáhla správnou lahvičku. Překročila střepy a pousmála se nad "příslovím", že bude mít štěstí. Kéž by.

Jakmile se tiše vrátila do jeho ložnice, měl oči zavřené. Chtěla ho nechat spát, ale on k jejímu překvapení opět oči otevřel a nepatrně se usmál. Přistoupila k posteli a dala mu napít lektvaru.
"Díky," zašeptal a ona si lehla k němu do postele. Měl ji velkou, manželskou, takže místa bylo dost. Položila mu ruku na hrudník a pohladila jej.
"Co všechno jsem mu řekla?" zeptala se po chvíli ticha, přerušovaného pouze praskáním v kamnech.
"Všechno, co víš," odpověděl jí stroze.
"Co teď budeme dělat?" optala se slabým zoufalým hláskem.
"Musíš to oznámit Řádu, hned zítra. Pán zla chce vyrazit už zítra večer, Potter se musí přemístit."

Hermiona tuto noc nikam neodcházela. Věděla, že by ji nikdo v koleji neuvítal. Vlastně byla zvědavá, jestli jim to Ginny poví, ale doufala, že zachová tajemství. Její kamarádka byla od Ronovy smrti jedovatější čím dál víc, ale nešlo s tím nic dělat. Držela v sobě křik, pláč a vztek, kolik toho mohla pro Rona ještě udělat. Možná, kdyby paní Weayslová se nechovala, jako by nic a všichni pro něj hromadně truchlili a nepřetvařovali se, bylo by jí teď lépe.

Ráno se probudila společně s ním a hned vystřelila ke krbu, dát vědět nějakému členovi Řádu o včerejší události. Nechtělo se jí věřit, že se to opravdu stalo. Jako první jí napadl Lupin - ostatně on většinu věcí uměl řešit s klidem - tak to zkusila u něj doma přes krb. Byla tam však jen Nymfadora a podivovala se, jak se jí podařilo dostat ke krbu, aby o tom nevědělo ministerstvo.
"Ředitel," vysvětlila jedním slovem Hermiona a Tonksová chápavě zakývala hlavou.
"Lupine!" zavolala a zvedla hlavu ke schodišti. Po chvilce se objevil muž, který v blízkosti Tonksové vypadal vesele a skoro bezstarostně.
"Hermiono! Co tady propána děláš?" ptal a se a hned byl u krbu.
"O Harrym už vědí... vědí, kde je..." chrlila ze sebe Hermiona, zjevně to chtěla mít rychle za sebou.
"A jak to? kdo jim to?"
"Já. Byl to hloupý plán. Prostě jsem myslela, že jim doložím špatnou informaci."
"Ale proč? Vždyť o ničem nevěděli," nechápal Lupin a na čele mu přibyla jedna drobná vráska.
To byla další složitost, kterou se nechtěla Hermiona zabývat. Nikdo kromě Ginny a Nevilla o jejím vztahu se Severusem nevědělo.
"Ředitel se mě ptal, jestli o Harrym něco nevím. Jistě bych mu o tom, kde přebývá, neřekla. Ale nechtěla jsem... Pán zla by zuřil, kdyby se to nedozvěděl."
"Ale to je snad Severusova věc, ne?"
"Lupine, je mi to tak strašně líto, ale nešlo se bránit... oni na mě použili kletbu imperio. jen jsem tam prostě neměla chodit..."
Nymfadora, která stála vedle Lupina, se tvářila ještě nechápavěji než její muž. Nechtěla ji ani jeho však přerušovat, takže všemu jen tiše přihlížela. Pak ale jako by jí to blesklo a její výraz se změnil na nevěřícný. "Hermiono," ozvala se tiše a oslovená se na ni podívala.
"Myslíš tím..."
Přikývla. Teď byla řada na Lupinovi, aby nechápavě na obě zíral.
"Co tím myslí?" doptával se.
"Už půjdu," ozvala se z krbu Hermionina hlava a ještě než se stačila vytratit, Nymfadora se stroze zeptala: "Můžu?" a kývla směrem k Lupinovi.
Hermiona ledabyle přikývla a zmizela.

Teď Harryho čeká rychlý odjezd někam do neznáma. Hlavně, aby už byl pryč. Harry, zatím nic netušíc spokojeně dokončil jednu formuli. Prozatím.

« Předchozí | 12.kapitola | Další »