Nejen v knihách najdeš porozumění

2. července 2013 v 21:42 | Denise Brooks |  FF - jednorázovky
Ahojte :),

doufám, že si užíváte prázdniny plnými doušky :). Já najela na HP, zase čtu první knížku a taky se chci kouknout na všechny díly :). Vzhledem ke své potterovské náladě jsem se vrátila k fanfiction a nedávno napsala povídku na oblíbený pár SS/HG a rozhodla jsem se o ní s vámi podělit. Za krásný obrázek vděčím Pen, rozené grafičce :).
Přeju pěkné počtení a prosím o komentáře, protože v poslední době jich moc nebylo :/.

Hlavní postavy: SS/HG
Období: Po Harrym Potterovi
Žánr: psychologické, špetka humoru a té romantiky
Varování: překvapivě žádné xD


~¤~


Mnoho lidí, jak mudlů, tak i kouzelníků a čarodějek má slabost ke knihám. Je to přirozený koníček, ovšem tahle mladá dáma byla knihami přímo posedlá. Už odmalička se ráda učila nové věci a s věkem své znalosti neustále obohacovala. Nezáleželo na tom, jakou má zrovna náladu nebo jestli má čas, neboť ten si na ně našla vždycky. I teď, kdy souhlasila s ďáblovou domluvou v péči o malé děti. Celé dva týdny měla mladým rodičům, kteří konečně po pěti letech opustili rodnou zemi a vyjeli si na dovolenou do teplých krajů, hlídat jejich "roztomilé" tvorečky. Každý věděl, že v Anglii si sluníčka zrovna moc neužijete a trochu volna potřebuje každý, ne? Proč nesouhlasit, vždyť to jsou jen děti. Nezkušená mladá žena nikdy k dětem moc netíhla, vždy žila jen ona a její rodiče. Neměli moc velkou rodinu, spíše jen pár příbuzných, tudíž si nikdy v mládí nemusela lámat hlavu s tím, že nějaký bratranec či sestřenka se bude dožadovat její pozornosti. Dosud považovala děti za jedny z nejmilejších stvoření, ale jaksi nevěděla jak na ně. Malí uličníci ještě k tomu dvojčata - Stan a Rose v jednom kuse vymýšleli všelijaké kulišárny. Sotva se za rodiči zavřely dveře, už pobaveně pištěly a v očích jim jiskřilo. Večer pak tesknili a jejich provizorní chůva musela co dělat, aby nezačali srdceryvně plakat.

"Jen chviličku, vyzvednu si jednu knížku. Počkejte tady a ani se nehněte, dobře?"
Sotva šestiletá dvojčata zběsile kývala hlavami a přitom se šibalsky culila. Nevěřila jim ani nos mezi očima, jenže včera dočetla poslední stránku napínavého thrilleru na pokračování, a navíc se rozhodla sehnat si nějakou knihu o dětech. Doufala, že si na ni zvyknou. Nebo spíš, že si ona zvykne na ně.
Ušla pár kroků a ještě se pro jistotu otočila. Děti řádně stály na místě, kde jim nakázala. Podvědomě se pousmála a konečně došla ke knihovnici. "Dobrý den," pozdravila vesele a ztišila hlas, "prosím vás, kde je tady oddělení knih o dětech?" Vlastně ani nevěděla, jak se zeptat. Starší paní se na okamžik nechápavě zamyslela, ale pak bleskla pohledem ke šťouchajícím se dvojčatům a chápavě pokývala hlavou. Trochu si posunula kulaté brýle už tak na samé špičce nosu a přešla k platícímu pultu. Mladá žena se nervózně ohlédla po svěřencích a v duchu zaprosila, ať už je venku. To bylo asi poprvé, kdy už chtěla být z knihovny pryč. Cítila se trapně, že musí žádat o příručku o dětech, přeci vždycky všechno zvládla!
"Tady, tohle by vám mohlo pomoct," ozvala se náhle knihovnice s tenkou knížečkou v ruce, na níž stálo: "Rodiče dětem."
"Ah… děkuji, vezmu si ji," vyhrkla bez váhání a zašmátrala v kabelce pro peněženku.
"Na takové věci vám ale knihy moc nepomohou, paní. Děti by se měly už ze začátku držet na uzdě," podotkla tichým hlasem prodavačka a šlehla po hlučných dětech káravým pohledem.
"No, to ano, ale já nejsem jejich matka, děkuji mnohokrát," podala knihovnici pár peněz, přičemž úplně zapomněla na druhý díl thrilleru. Jakmile ji dvojčata spatřila přicházet, rozeběhl se každý do jiné strany, doprovázejíc je divoký jásot.
"Počkejte! Slyšíte? Stůjte!" volala za nimi a přidala do kroku. Knihkupectví bylo obrovské a nebylo vůbec těžké se v něm ztratit, obzvlášť takové malé děti.
Teď už téměř běžela, podle kraválu, který nadělali, uznala, že jsou aspoň spolu. Hlavně ať zůstanou tady a neběží ven. A najednou řev ustal.
"Rose, Stane! Kde sakra jste?" Zpomalila a rozhlížela se do všech chodbiček vedoucích kolem regálů se stovkami knih. Několik lidí na ni nasupeně pohlédlo a pokroutili hlavami a jedna žena dokonce poznamenala: "Tady jste v knihovně, má tu být klid."
Hlavně najít děti. Zodpovědnost. Nesmí se jim nic stát!
Konečně je našla v jedné temné místnůstce, kde nad nimi stál vysoký muž se zlostným výrazem ve tváři. Pochopila, proč děti zmlkly. Bály se. Rose neměla daleko k slzám.
"Promiňte, moc se omlouvám, ale… pane profesore?" Okamžitě vzala každé dítě za jednu ruku a pevně je přitom sevřela. S tím vším zmatkem okolo si nevšimla, že muž, který na děti nazlobeně pohlížel, byl její bývalý učitel lektvarů. Znovu pochopila, proč se tak děti bály. Sama neměla ke strachu daleko, když bývala mladá a navštěvovala kouzelnickou školu. A teď, když se tvářil, že by je všechny nejraději otrávil, přeběhl jí mráz po zádech.
"Ale, ale… slečna Grangerová?" Pohledem ji přeběhl od hlavy až k patě. Změnila se. Jak dlouho už jí neviděl? Čtyři - pět let? Stála před ním v béžovém kabátě, vlasy sepnuté do drdolu a tváře nachové rozpaky. A pak si prohlédl děti, již poslušné jako beránky (jen díky němu) a jedovatě se ušklíbl. "Měla byste si je víc krotit, slečno Grangerová," poznamenal s jízlivým úsměvem. Rose i Stan oba dospělé strachuplně sledovali - poznali na Hermioně, že i ona se cítí nejistě, na profesora Snapea se však jako by i báli pohlédnout.
"Ne, to… já je jenom hlídám, nejsou to moje děti," bránila se a zrozpačitěla ještě víc. Snape naoko chápavě pokýval hlavou, přece jen ji chtěl trochu potrápit. "Jistě, já vám to věřím," řekl s notnou dávkou ironie, nepřestával se šklebit a uvolněně se posadil zpátky do rozvrzaného křesla.
"Tak pojďte, půjdeme, na shledanou," ukončila to urychleně a táhla děti k východu. Celá se třásla ponížením a nemohla se dočkat, až za sebou zabouchne domovní dveře. Ještě týden. Týden s těmi malými skřety!

Profesor Snape se vítězoslavně pousmál z čiré škodolibosti. Už ho dlouho nic takhle nepobavilo.
Během bitvy o Bradavice zemřel Ron Weasley, Hermiona jako by ztratila všechno. Severus Snape byl "očištěn" od všeho zlého, vzešla najevo alespoň nějaká spravedlnost. Přesto na něj někteří lidé ještě dnes pohlíželi jako vášnivého stoupence Pána zla. Hermiona ne, obzvlášť poté co jí Harry pověděl o Snapeově minulosti. Krátce nato byl této vzpomínky Snapem nějakým způsobem zbaven, ale učiteli zřejmě nedošlo, že by to Harry Potter za tak krátkou dobu stihl někomu vyslepičit.

Týden přece jen nakonec uběhl a Hermiona úlevně vydechla, když si pro obě zdravé děti přišli jejich rodiče. Chtěla si trochu provětrat hlavu - v minulých dnech na tento rituál neměla moc času a také proto, že chtěla využít příjemného letního počasí. Cestou se stavila do Děravého kotle a nikým nerušena do sebe kopla sklenku tvrdého alkoholu.
"To je náhoda, že slečno Grangerová?" ozval se u ní ledový hlas přetékající jízlivostí. Hermiona sebou polekaně trhla, když zaslechla ten povědomě nepříjemný hlas, jen nerada se k němu otočila.
"Co tady děláte?" vyhrkla, jakmile jí hrdlo trochu vychladlo.
"To co vy, slečno, akorát v menší míře," odpověděl a mrknul pohledem k její vypité sklence. V tom pohledu bylo něco káravého, co jí nebezpečně připomnělo školní léta.
"Kdybyste zapomněl, už nejsme ve škole a já jsem dospělá, můžu si dělat, co se mi zlíbí," rozohnila se podrážděně. Unavená z neustále okřikování neposlušných dětí. Překvapil ji, jakmile objednal další dvě sklenky whisky. "Ano, to máte pravdu, ale přece jen si dávejte pozor, ať vás odsud nemusím vynášet, jen proto, že si myslíte, že jste dospělá."
"Pořád jste ředitelem v Bradavicích?" zeptala se po chvíli, kdy trochu upila ze sklenky, uklidnila se.
"Pořád vyslýcháte lidi za to, co provedli domácím skřítkům?" Tak ne, neuklidnila.
"Mají také svá práva a svobody, zaslouží si…"
"Mlčte proboha, nebo začnu litovat, že jsem se vůbec zeptal," zavrčel.
Chvíli bylo ticho, Hermiona uvnitř zuřila. Nejraději by se hned zvedla a odkráčela, s tímhle mužem se nedá normálně rozmlouvat o životě. Co věta to urážka.
"Vůbec jste se nezměnil," konstatovala, přičemž dál popíjela. Tenhle rozhovor ji vytáčel, musela se něčím rozptýlit. Nechtěla utíkat z boje, chtěla vyhrát.
"To rád slyším," zabručel.
"Myslela jsem, že jisté situace lidi mění," pokračovala, načež zabubnovala prsty do stolu. Možná už toho alkoholu stačilo.
"Člověk se pak vrátí ke starým normám."
"Byl jste takový, než jste se zamiloval?" vypadlo z ní dřív, než to stihla zarazit. Skousla si ret, když na ni upřel pichlavý pohled tmavých očí, nedokázal však skrýt překvapení. "Jak to… Potter," dokončil, když sklopila pohled někam do desky stolu. V krčmě bylo přítmí, ale přesto se neodvažovala vzhlédnout.
Co všechno může tahle holka vědět o jeho osobním životě? O jeho zranitelnosti? Jak se opovažuje hrabat se v jeho minulosti?
Nastal den odjezdu. Většina studentů se těšila na léto, ale on ne. Věděl, že jí dva měsíce neuvidí. Co když za tu dobu dá srdce jinému a na něj prostě jen tak zapomene? Podíval se na ni a bylo zřejmé, že jeho obavy se naplní. Byla krásná. Nebezpečně krásná. Lehký větřík způsobil, že jí do tváře spadlo pár pramínků rusých vlasů. Zaznamenala ten pohled, jako by věděla, na co myslí. Snad tomu napověděl jeho posmutnělý výraz jako pokaždé, když se takhle loučili. Ona jediná znala jeho trápení. Něžně ho pohladila po tváři. "Tak zase po prázdninách, Severusi," zašeptala s povzbudivým úsměvem a vydala se k ostatním. Za chvíli už se ztratila mezi stromy, mezi všemi lidmi, mířícími k nádraží. Zůstal sám, s pocitem prázdnoty a strachu…
"Do toho vám nic není," zavrčel skrz zaťaté zuby.
"Promiňte, měla bych jít, už nevím, co mluvím." Když se chtěla postavit, klopýtla. Nebyla zvyklá na tak tvrdý alkohol, není divu, co to s ní udělalo. Kolik toho vůbec vypila? Tři sklenky, víc? Málem upadla, ale on ji podržel. Byli teď k sobě blíž, než kdy dřív. Alkohol je oba otupil a přiměl k polibku, drsnému a všeříkajícímu. Ona věděla, jaké to je ztratit někoho tak blízkého, ztratit lásku. Oba už byli příliš dlouho sami.
"Běžte," řekl zlomeným hlasem, jakmile se od sebe odtrhli. Nebylo to nic neuváženého, bylo to něco, co v té chvíli bylo správné. Hermiona ještě chvíli vyčkávala, jen se dívala do těch zranitelných očí. Pak se otočila k odchodu - v hlavě prázdno, po myšlenkách, po vzpomínkách nebylo ani stopy.
"Slečno?" zarazil ji už ledovým hlasem, jenž nebezpečně připomínal toho starého přísného profesora, "už nikdy nemluvte o mně a Lilly Potterové." Mohl na ni použít kletbu zapomnění, ale nemusel. Věřil jí, protože ona chápala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 WomanDoctor WomanDoctor | 2. července 2013 v 22:50 | Reagovat

Na to že jsou tam malí smradi..:3. Ale opilý Severus, to by ještě mohlo vypadat zajímavě, kdyby šli nahoru.. If you know what I mean :'DD. Néé, promiň :'DD
Hrozně se mi líbí jaký má respekt Severus pro děti:). A ta vzpomínka na Lily, to je prostě úžasné! Takže celkově je to vydařené, jsem ráda že si zase začala psát FF na HP, po dlouhé době je to příjemná změna :). Už jen doufám, že toho tady bude víc:)
PS pro čtenáře: Vy hajzlové, komentujte!!! :-D

2 Lexi Perennis Van der Lux Lexi Perennis Van der Lux | E-mail | Web | 3. července 2013 v 14:18 | Reagovat

Darling, magnifico! :D pravda je taká, že som HP FF ešte nečítala :D Ale toto ma uchvátilo! :D :-) Inak, napadlo mi, spriatelíš? Ak súhlasíš napíš mi na blog :-)

3 Rainy Rainy | Web | 3. července 2013 v 20:05 | Reagovat

Líbí se mi představa mrtvého Rona a živoho Severuse. Škoda, že to neprošlo u Rowlingové.
Mám ráda fanfiction s tímhle párem, ale je docela těžké najít něco vážně dobrého. Přece jenom, udržet Severusovu povahu chce značnou dávku talentu. :) Tobě se to povedlo a jsem moc ráda, že to nekončilo nějakou šílenou romantickou scénou. Takhle to bylo pěkné. Oba dva lehce opilí, spojení životní skušeností...
Palec nahoru, tobě i Penn. Je to zkrátka perfektní grafička, zaslouží si nemalý obdiv. :)

4 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 3. července 2013 v 22:23 | Reagovat

Júúú :D Je to parádne :D Ty vieš tak skvele písať poviedky so Severusom :D Vážne pekná práca. Neodolala som a musela som sa pousmiať nad predstavou Severusovho prísneho pohľadu a dvoch krotkých detí. :D
A ten záver jedna báseň, takýto koniec sa hodil, nie nejaká zaláskovaná anémia konca :D
Dokonale si zvládla Severusa ako takého, naozaj paráda :D

5 cassiopea-black cassiopea-black | Web | 5. července 2013 v 14:51 | Reagovat

nechtěla bych hlídat malý děti a ještě ke všemu hned dvě xD ale asi mě to brzo čeká xD bohužel, já nebudu mít Seva, aby mi je zklidnil :( xD... povídka se mi moc líbí a stejně jako WD jsem hrozně ráda, že si se vrátila k HP FF, už mi to chybělo :)mimochodem, musim změnit názor, teď, když jsem to četla podruhý, myslim, že to žádný pokráčko nepotřebuje, naopak, takhle to řeklo přesně to, co mělo :)

6 Snapeova a ♥♥Veronika♥♥ - Píše Snapeova Snapeova a ♥♥Veronika♥♥ - Píše Snapeova | Web | 11. července 2013 v 16:57 | Reagovat

Zajímavé Snamione, tenhle pár mám celkem ráda a povídka je to pěkná s hlavou a patou :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama